Česky English

Historie techniky a ekonomiky B0B16HTE

Předmět seznamuje s vědeckým oborem historie techniky a s hospodářskými a sociálními dějinami českých zemí a Československa v komparaci s vývojem evropského regionu 19.–21. století.

Výběr z literatury:

  1. EFMERTOVÁ, Marcela; SAVICKÝ, Nikolaj. České země 1848-1918. Díl I., Od březnové revoluce do požáru Národního divadla. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-171-4.
  2. JAKUBEC, Ivan, EFMERTOVÁ, Marcela, SZOBI, Pavel, Štemberk, Jan. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848 - 1992. Praha : VŠE - Nakladatelství Oeconomica, 2008. JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan et all. Hospodářský vzestup českých zemí odpoloviny 19. století do konce monarchie. Karolinum, Praha 2015.
  3. STEINER, Jan, ed. Průmyslové oblasti českých zemí: 1780-1945. Sv. 2, 1918-1938. Část 1, Hospodářský vývoj. Opava: Slezský ústav ČSAV, 1991.
  4. PAULINYI, Ákoš. Průmyslová revoluce: o původu moderní techniky. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85983-99-0.
  5. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první - třetí, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2002-2003. ISBN 80-7277-195-7. Díl druhý, Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). ISBN 80-7277-031-4. Díl třetí O přežití a o život (1936-1938). ISBN 80-7277-119-1. 

Aktuality

Datum  Aktualita 
   

Vyučující

Prof. PhDr. Marcela Efmertová, CSc.

 

Předmět AOB16HTE (FI-HTE) je zakončen písemnou a ústní zkouškou, nemá seminář (cvičení).  V kolonce cvičení jsou uvedeny OKRUHY OTÁZEK A POKLADY PRO STUDIUM : AOB16HTE – FI-HTE.

1.

 

Úvod do studia. Historiografie oboru, vliv techniky na rozvoj evropské a české politiky a společnosti od konce 18. století do konce 20. století. Obecná východiska, zkoumání, komparace, růst.

2.

 

Zvláštnosti politického vývoje českých zemí a Československa.

3.

 

Jak pomáhá vzdělání a věda průmyslové a ekonomické dynamice? Industrializace a její napojení na vědecká centra - škola věc veřejná. Terminus technicus - zrod odborné české terminologie a publicistiky.

4.

 

Národní společnost a spolkový život. Spolky (Od Průmyslové jednoty po ESČ) a jejich vliv na rozmach technické a ekonomické činnosti českých zemí a Československa.

5.

 

Stabilní katastr a agrární politika v českých zemích a v Československu.

6.

 

České bankovnictví a podmínky podnikání v českých zemích a v Československu.

7.

 

Historická charakteristika světových průmyslových výstav v komparaci s pražskou Jubilejní výstavou 1891.

8.

 

Tradiční industriální obory a jejich vývoj (sklářství, keramika, potravinářství - pivovarnictví, lihovarnictví, cukrovarnictví, textilnictví).

9.

 

Druhá průmyslová revoluce a rozvoj českého strojírenství, elektrotechniky, metalurgie a chemie.

10.

 

Vývoj dopravních a komunikačních systémů českých zemí a Československa.

11.

 

Urbanizace českých a evropských měst. Moderní způsoby života.

12.

 

Důležitá mezinárodní setkání techniků v 19. a 20. století - výsledky a jejich vliv na postupující technizaci české společnosti.

13.

 

Profilové podnikatelské osobnosti (Křižík, Kolben, Škoda, L&K, Baťa, aj.).

 

 

Obyvatelstvo a sociální systém českých zemí a Československa.

 
 

Doporučená literatura

URBAN, Otto, SEKERA, Martin, eds. Kapitalismus a česká společnost: k otázkám formování české společnosti v 19. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-500-5.

EFMERTOVÁ, Marcela; SAVICKÝ, Nikolaj. České země 1848-1918. Díl I., Od březnové revoluce do požáru Národního divadla. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-171-4.

TEICH, Mikuláš. Průmyslová revoluce a společnost v Evropě v 19. století. In Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. 208, 2003. Historie-Historica 10. s. 29-36.

STEINER, Jan, ed. Průmyslové oblasti českých zemí: 1780-1945. Sv. 2, 1918-1938. Část 1, Hospodářský vývoj. Opava: Slezský ústav ČSAV, 1991.

ŘEPA, Milan, ed. 19. století v nás: modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha: Historický ústav, 2008. Moderní dějiny. ISBN 978-80-7286-139-2.

HOBSBAWM, Eric John. Věk extrémů: krátké 20. století 1914-1991. Vyd. 2. Praha: Argo, 1998 (2010). Historické myšlení, sv. 4. ISBN 978-80-257-0302-1.

JAKUBEC, Ivan, EFMERTOVÁ, Marcela, SZOBI, Pavel, Štemberk, Jan. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848 - 1992. Praha : VŠE - Nakladatelství Oeconomica, 2008.

JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan et all. Hospodářský vzestup českých zemí od poloviny 18. století do konce monarchie. Karolinum, Praha 2015. ISBN 978-80-246-2945-2.

PESTRE, Dominique. Science, Society and Politics : Knowledge Societies from an Historical Perspective. Luxembourg: Office for Publications of the European Communities, 2007. ISBN 978-92-79-06485-2.

PÁTEK, Jaroslav, KUBŮ, Eduard a kol. Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-716-X.

PAULINYI, Ákoš. Průmyslová revoluce: o původu moderní techniky. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85983-99-0.

MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003-2008. ISBN 80-7042-612-8.

MAYR, Elisabeth. Die Industrialisierung der böhmischen Länder: ein Vorzeigemodell der Habsburgermonarchie. München: GRIN, 2008. ISBN 978-3-640-46184-4.

GARCON, Anne-Françoise. L'imaginaire et la pensée technique: une approche historique, XVIe-XXe siècle. Paris: Classiques Garnier, 2012. ISBN 978-2-8124-0571-6.

RUDOLPH, Richard L. Banking and Insudtrialization in Austro-Hungary : The Role of Banks in the Industrialization of the Czech Crownlands 1873-1914. Cambridge University Press 1976. ISBN 978-05-21208-789.

JINDRA, Zdeněk a kol. Dějiny bankovnictví v českých zemích. Bankovní institut, Praha 1999. ISBN 80-7265-030-0.

KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první - třetí, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2002-2003. ISBN 80-7277-195-7. Díl druhý, Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). ISBN 80-7277-031-4. Díl třetí O přežití a o život (1936-1938). ISBN 80-7277-119-1.

HORSKÁ, Pavla, MAUR, Eduard, MUSIL, Jiří. Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-409-3.

 

Pro zobrazení více informací je nutné se přihlásit.

OKRUHY OTÁZEK A POKLADY PRO STUDIUM : AOB16HTE – FI-HTE

 

Popište obecně samostatnou vědeckou disciplínu a její součásti. Vysvětlete pojmy metodika a metodologie. Co se skrývá pod pojmem heuristika? Objev, vynález, inovace – příklady.

 

Charakterizujte politický a ekonomický vývoj od 1750 do 1848. Vysvětlete význam buržoazní revoluce v roce 1848 v českých zemích a její komparaci se světem. Jak ovlivnila podnikání v českých zemích. Vysvětlete obecně návazný politický a ekonomický vývoj českých zemí v etapách 1848-1867, 1867-1918 (rozlište Předlitavsko a Zalitavsko a především jejich politický a ekonomický vývoj, určete jednotlivé zemní celky Československa a jejich politický a ekonomický vývoj), 1918-1938/39, 1939-1945, 1945-1960.

 

Pojmenujte organizační strukturu výroby před vznikem továren. Jak fungovala v českých zemích – popište podle regionů. Jakým způsobem na ni navázala v českém prostředí tovární výroba. Charakterizujte obecně průběh první a druhé průmyslové revoluce, popište pojem industrializace. Které průmyslové obory a proč se v českých zemích rozvíjely – uveďte podle regionů.

 

Proč začala v Praze v první polovině 19. století fungovat Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách (Průmyslové jednoty). Určete její význam pro ekonomický rozvoj českých zemí. Kdo byli a kde působili vůdčí osobnosti této Průmyslové jednoty? Uveďte výsledky činnosti Průmyslové jednoty.

 

Proč se přistoupilo k realizaci Stabilního katastru, jaká byla zemědělská politika v českých zemích v 19. a v první polovině 20. století. Které zemědělské obory se etablovaly v českých zemích jako nosné? Popište je (uveďte jednotlivé firmy), uveďte i jejich technický vývoj, možnosti využití strojní techniky.

 

Proč se začaly organizovat průmyslové (později světové) výstavy, jakou měly periodicitu a strukturu, charakterizujte jejich vývoj a vliv na rozvoj evropské ekonomiky. Proč se začaly sledovat na Světové výstavě v Paříži roku 1867 dějiny práce. Uveďte nejúspěšnější světové výstavy. Porovnejte je s průmyslovými výstavami v českých zemích.

 

Proč začaly od první poloviny 19. století vznikat odborné české časopisy? Které instituce (vědecké společnosti apod.) podporovaly vydávání původních odborných (i beletristických) prací v českém jazyce?

 

Proč byl důležitý spolkový život v českých zemích a jak se to projevilo na životě techniků. Uveďte jména nejdůležitějších spolků, popište jejich činnost a význam, např. pro transfer technických poznatků do českých zemí ve druhé polovině 19. století.

 

Jak probíhal rozvoj komunikačních systémů na území českých zemí, jak ovlivnil jejich ekonomickou charakteristiku – uveďte podle regionů na příkladu alespoň tří z těchto komunikačních systémů.

 

Charakterizujte vývoj technického školství na území českých zemí. Popište především vývoj předchůdců ČVUT v Praze. Jak se utvářel vědecký život v českých zemích – charakterizujte podle jednotlivých institucí. Jak vývoj školství, vědy a techniky ovlivnil ekonomický rozvoj české společnosti.

 

Popište průběh urbanizace v českých zemích. Uveďte nové systémy, které urbanizaci doprovázely. Uveďte jejich vazbu k ekonomickému rozvoji českých zemí.

 

Zdůvodněte přínos elektrifikace pro ekonomiku Československa. Popište průběh elektrifikace – přijetí zákona o elektrifikaci, provádění elektrifikace, problémy s ní spojené, pojem všeužitečný podnik, výsledky elektrifikace, vznik nových výroben a podniků pro elektrifikaci. Které sdružení zaštiťovalo elektrifikaci v Československu. Pojmenujte je, popište jeho strukturu a významné osobnosti tam působící, charakterizujte její význam pro Československo.

 

Charakterizujte ekonomický význam Československé normalizační společnosti, kdy vznikla, kdo organizoval její činnost, jakým způsobem pracovala na československém území, které ústavy, podniky, instituce s ní spolupracovaly.

 

Odlište podnikatelské záměry Františka Křižíka a Emila Kolbena v Čechách, Bartelmuse a Donáta a Josefa Sousedíka na Moravě.

 

Charakterizujte profily hlavních firem československého průmyslu mezi dvěma světovými válkami. Uveďte význam těchto firem a jejich ekonomické výsledky.

 

Charakterizujte směry politického a ekonomického vývoje po 2 světové válce.

 

Popište možnosti vědecké a technické činnosti v Československu po roce 1945, uveďte proč došlo k emigračním vlnám českých a slovenských odborníků po 2. světové válce. Uveďte jména těchto vědců (případně jejich pracovní osudy). Jak jejich odchod ovlivnil strukturu československé ekonomiky.

 

Popište zapojení České republiky do struktur NATO a EU, možnosti a ekonomické výsledky.

 

 

 

Struktura (přehled) vývoje od poloviny 18. století – náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru textů z doporučené literatury) :

 

Od 2. poloviny 18. století se začaly postupně formovat v různých seskupeních v Evropě národy (přechod od dynastického zřízení ke státnímu – viz revoluce 1848). První snahy se objevily v rozdrobených malých německých státech. Tehdy vznikla idea o sjednocení Německa, která se projevila např. v turnerském hnutí či studentských buršenšaftech. Svoji národní identitu si začali uvědomovat i Češi, kteří počali proces formování novodobého českého národa a jeho emancipace v rámci rakouské monarchie. Čeští buditelé si byli vědomi toho, že zavedením němčiny jako jediného jazyka na středních a vysokých školách bude mít neblahý vliv na další vývoj české inteligence a české vyšší třídy. Vůdčí silou národního hnutí byla česká inteligence (vědci, umělci, kněží, učitelé aj.) Motivaci pro svoji práci hledali v historii (František Palacký), v jiných slovanských národech, hlavně v Rusku (František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár). Vzniká tak nový obor tzv. slavistika, nauka o slovanských národech a slovanské vzájemnosti.

 

Počáteční jazykový ráz představovaný Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem přerostl na konci do zformování politického programu austroslavismu Františka Palackého. V dobovém tisku ho prosazoval zejména Karel Havlíček Borovský.

 

Pro vývoj české vědy a techniky byla roku 1769 zřízena v českých zemích Soukromá učená společnost (US Ignáce Borna 1774), která se později přeměnila v Královskou českou společnost nauk (KČSN 1784).

 

Vedle toho obrozenci kladli důraz na zlepšení všeobecného vzdělání lidových vrstev. Prostředkem vedle škol jim bylo divadlo a vydávání knih. Proto je Václav Matěj Kramérius začal vydávat v pražské České expedici a položil tím základ novodobých českých vydavatelství. V úsilí o české divadlo se zasloužil Josef Kajetán Tyl, nejen coby organizátor, ale také jako dramatik a dramaturg Nosticova divadla (dnešního Stavovského divadla), prvního kamenného divadla v Čechách. Kromě něj vzniklo také další divadlo – Bouda, kde se uplatnili čeští umělci. Divadlo vzniklo v roce 1786 a o tři roky později zkrachovalo. Vývoj se pak dovršuje vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla v roce 1850.

 

V závěrečném období, zhruba od konce první třetiny 19. století, se na vytváření národního programu podílí i česká literatura. Originálními díly pokládají základy moderní české literatury František Ladislav Čelakovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová a Karel Havlíček Borovský.

 

Národní obrození by však bylo nemyslitelné bez tisíců méně známých i bezejmenných vlastenců a buditelů, kteří působili po celém území obývaném Čechy. Na venkově, kde kostely byly střediskem, kde se setkávali obyvatelé farnosti a řešili věci duchovní i světské a kde se pořádaly společenské akce, jako byly hody, poutě, procesí, oslavy svátků apod., hráli důležitou úlohu obrozenečtí kněží. Ti nejen vyučovali na školách (trivium) v českém jazyce, ale rozšiřovali a půjčovali českou literaturu a časopisy, psali prózy a básně, skládali písně, zakládali knihovny, čtenářské, pěvecké a divadelní spolky a starali se o rozvoj české kultury a českého jazyka. Později do škol přicházeli civilní učitelé, kteří nahrazovali ve výuce venkovského žactva faráře a kaplany, a kteří se též starali o knihovny, čtenářské, pěvecké, divadelní a jiné spolky. Tito učitelé, stejně jako další drobná venkovská inteligence, sehráli zásadní úlohu při rozvoji venkova i měst (K.V. Rais Zapadlí vlastenci, A. Jirásek F.L.Věk).

 

Periodizace

 

Konsolidační fáze (1775 – 1805)

Krameriusovy pražské poštovské noviny

Obrana jazyka, vzestup inteligence - generace Dobrovského. Počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. Je to doba poznávání českých zemí, uvědomění si pojmu vlastenectví a konfrontace k josefinismu. Umělci a vědci této doby hledají inspiraci v klasicismu a osvícenství.

Osobnosti:

    historikové: Gelasius Dobner, František Martin Pelcl

    jazykovědec Josef Dobrovský

    vydavatel: Václav Matěj Kramérius

    divadelníci: Václav Thám, Karel Ignác Thám a Prokop Šedivý

    autoři české poezie: Antonín Jaroslav Puchmajer, Šebastián Hněvkovský, Vojtěch a Jan Nejedlý

Ofenzivní fáze (1805 – 1830)

Období vlastenecké agitace - generace Jungmannova.

Osobnosti:

    divadelníci: Václav Kliment Klicpera, Matěj Kopecký a Jan Nepomuk Štěpánek

    jazykovědec Josef Jungmann

    tzv. Jungmannova škola: Milota Zdirad Polák, Antonín Marek, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl a Antonín Jungmann

    František Palacký

    Pavel Josef Šafařík

    Jan Kollár

    František Ladislav Čelakovský

Vyvrcholení obrozeneckých snah (1830 – 1848)

Období celonárodního hnutí - generace Palackého

    romantismus (Karel Hynek Mácha)

    počátky realismu a kritického realismu (Božena Němcová)

Ženské spolky

První ženská společenství měla jednoznačně dobročinný charakter a vznikala většinou při kostelech či klášterech a měla podobu bratrstev. Ženy se zde sdružovaly podle potřeby, ale převážně bez konkrétních a kodifikovaných regulí. Nejstarší spolky byly profesní a tudíž výhradně mužské.

Ženským nejstarším  spolkem na našem území byla podle Jungmannovy zmínky,  Jednota paní a dívek ku podporování ženské umělosti, založená v Praze 1813. Charitativní činnost, ať již jakkoliv zaměřená, umožňovala ženám veřejně vystupovat a také se scházet. I z psychologického hlediska bylo pro mnohé nezanedbatelné,  že se mohly bez problémů dostat z domova bez doprovodu manžela. Navíc „lidumilná“ činnost byla veřejností oceňována a sloužila ke cti i manželům, kteří činnost svých manželek tolerovali. K vedení podobných aktivit bylo třeba žen vzdělaných, s rozhledem a patřičnými styky. Bylo nutné k „činům lásky“ (tj. lidumilství, filantropii, charitě apod.) vést a vychovávat také dcery a v 19. stol. začíná být veškerá veřejná činnost filozoficky podložena a spojována s prací ve prospěch národa a s tím souvisejícím zájmem o politické dění.

V roce 1848 byl založen první historicky doložený spolek Sestry Slovanské čili Spolek Slovanek, jehož činnost byla rovněž velmi časově omezená, protože politické utužení po potlačené revoluci veškeré náznaky občanských svobod potlačilo.

V roce 1851 byl založen Spolek sv. Ludmily, který měl podporovat vdovy a v jeho čele stála hraběnka Kristina Schönbornová.  Spolek hmotně podporoval nemajetné ženy, pro chudé dívky organizoval kurzy šití a rovněž podporoval chudé rodiny, které neměly v Praze domovské právo. V roce 1865 do spolku vstoupila známá pražská filantropka Marie Riegrová. Ta se již od roku 1859 snažila založit ženský vzdělávací spolek, který by ženy seznamoval s péčí o děti, hygienou, psychologií, estetikou, etikou, literaturou apod. I když její úsilí nebylo korunováno úspěchem, na myšlenku nezapomněla, a s nadšením se pustila do činnosti v rámci Spolku sv. Ludmily. Obcházet zámožné rodiny s žádostí o příspěvek ji neuspokojovalo, a proto se rozhodla při spolku vytvořit školu pro dívky, kde by se adeptka mohla vyučit nějakému ženskému řemeslu. V lednu 1865 seznámila své přátele se záměrem a v květnu začal první kurz šití, kreslení a rytectví, emailérství a účetnictví. Problémem bylo, že adeptky měly jen chatrné vědomosti a měl to vyřešit doplňující kurz literních předmětů. Dalším problémem byl nedostatek míst pro absolventky, které se zdály být konkurencí mužským zaměstnancům. Paní Riegrová proto navrhla kurz pro typografky a to vyvolalo u členek spolku zděšení nad případnou morální zkázou. Při spolku tedy zůstaly jen kurzy šití a malby na sklo a porcelán. Nakonec však došlo ve spolku k názorovým neshodám, paní Riegrová spolu s tajemnicí A. Srbovou vystoupily a spolek se vrátil k podpoře chudiny, vánočním nadílkám a kurzům šití, které byly doplněny o přednášky z literních předmětů.

V roce 1868 přinesly Národní listy zprávu, v níž známé osoby zakládaly další instituci: „Jednota dam „ku podporování blaha v rodinách přiměřenějším vychováním mládeže“ zřizuje se v Praze. Myšlenku a podnět k jednotě té zavdala paní Fr.Sv. Amerlingová, jednota pak trvá pod protektorátem J.Em. kardinála arcibiskupa pražského a paní hraběnky Schönbornové. Vedle stanov, již roku minulého stvrzených, klade si jednota za účel: „docíliti přiměřenějšího vychování mládeže na základě mravně-náboženském“, což státi se má jednak poučlivými přednáškami pro panny, matky a vychovatelky   a sice o tělesném vychování, o duševním, o mravně-náboženském vychování, o krasovědě atd.; jednak založením knihovny, „složené z poučlivých děl, za jejichžto přiměřenost v náboženském i politickém ohledu každý předseda ručí.“ …. K přednáškám shromažďuje se jednota od začátku listopadu do konce dubna každým rokem dvakráte za měsíc. Každé takové přednášce jest zástupce pana arcibiskupa, zvolený to od jeho Eminence „předseda kněžský“, jenž spolu jest údem ředitelstva a rádcem jednoty…. Přednášky odbývati se budou v místnostech průmyslové jednoty u sv.Havla.“

Na to navázal Spolek paní sv. Anny, který zakladatel Karel Slavomír Amerling chápal původně jako instituci zajišťující pod patronací Průmyslové jednoty vzdělávací kurzy pro pražské měšťky. Roku 1871 se zaměření spolku změnilo a Amerling ze spolkových  prostor vytvořil azyl pro choromyslné. Zájem byl takový, že na Amerlingův popud dámy z nejvyšších šlechtických kruhů a ženy průmyslníků zakoupily Šternberský palác na Hradčanech a ústav byl na počest hraběnky Ernestiny Desfours-Walderodové nazván „Ernestinem“. V čele spolku stál císař František Josef I. s deseti arciknížaty, kardinál Schwarzenberg a další nobilita; předsedkyně Ernestina Auerspergová vedla výbor, kde bylo i několik žen neurozených, mimo jiné i vdova po zakladateli Svatava Amerlingová.

Je jisté, že ještě na počátku 60. let 19. století nebylo v Praze dostatek spolků, které by uspokojovaly narůstající zájmy dívek i vdaných žen. Touha po vzdělání i po tom být užitečná a sloužit tak národu byla pod vlivem sílících národnostně uvědomovacích snah stále intenzivnější. Jakmile to politické podmínky dovolily, začaly spolky a instituce využívat možnosti práva spolčovacího a velmi záhy se začaly prosazovat i ženy.

Právě v posledních třiceti letech 19. století vznikly ženské spolky a organizace, které ukázaly cestu a směr dalším. Po Americkém klubu českých dam (1865), Ženském výrobním spolku (1871), Minervě (1890) a Ústředním spolku českých žen (1897) spěl již vývoj k Ženskému klubu českému (1904), Výboru pro volební právo žen (1906) až vyvrcholil v r. 1923 v Ženské národní radě. Kromě těchto základních institucí však vznikaly i ženské odbory mužských spolků a instituce charitativní a  podpůrné, které sehrály svou roli, protože přinášely realizaci stovkám národnostně i sociálně uvědomělých žen. Podobně jak nové zákony umožňovaly ženskou práci, tak rostly i profesní a stavovské spolky; např. r. 1869 byla umožněna ženám profese učitelek (Spolek českých učitelek založen 1874) nebo r. 1872 mohly být ženy přijímány k poštovní službě. Spolky a organizace velmi úzce reagovaly na politický i hospodářský vývoj společnosti. Jejich zaměření tak vedlo od charitativní pomoci, přes národnostní uvědomění, vzdělání, profesní specializaci až po politickou angažovanost.

Článek o ženských spolcích převzat z odborné literatury – viz: Milena Secká, NM-Náprstkovo muzeum.

Matice česká

Vzniku Matice české předcházelo několikaleté úsilí založit společnost, která by systematicky podporovala český jazyk a literaturu. Diskuse o vzniku podobné instituce probíhala už v 90. letech 18. století, ale až roku 1800 vznikl návrh na vytvoření "spolku ku prospěchu a povznesení českého jazyka a literatury" tak, jak jej formulovali Josef Dobrovský, Matěj Václav Kramerius a František Martin Pelcl. Jak říká Pavel Muchka z Knihovny Národního muzea, toto úsilí bylo korunováno úspěchem až po vzniku Národního muzea: "Národní muzeum bylo založeno v roce 1818 a od roku 1822 tuto instituci vedla Společnost Vlasteneckého muzea. Zpočátku to byla spíš vlastenecká instituce, ale s příchodem Palackého dochází k její transformaci v českou národní instituci. A právě Matice česká přispěla k tomu, že tato instituce se stává postupně českou."

Uplynulo dalších 12 let, než se podařilo soustředit pozornost na podporu českého jazyka. Zásluhou Františka Palackého byl roku 1830 při Společnosti Vlasteneckého muzea zřízen Sbor pro vzdělávání české řeči a literatury české. Jak vysvětluje Pavel Muchka, Matice česká vlastně vznikla jako nástroj pro shromáždění financí na vydávání českých knih: "Při tomto sboru se zakládá tzv. Matice česká, což byla pokladnice finančních prostředků určená na podporu vydávání české literatury. Původním projektem bylo vydání rozsáhlé české encyklopedie. Při vzniku této instituce stáli František Palacký, Josef Jungmann a Jan Svatopluk Presl. Všichni tři byli pověřeni přípravou encyklopedie, do které měli psát hesla."

Matice česká byla zřízena v roce 1830, ale za datum jejího vzniku je považován 1. leden 1831, kdy vzniklo slavné provolání "Vlastencům naší národní literatury milovným". K prvním členům, z jejichž příspěvků byla činnost Matice financovaná, patřili příslušníci šlechty, nižší duchovenstvo a univerzitní studenti, čtenářské spolky a knihovny. Členství v Matici bylo považováno za vlasteneckou čest a povinnost.

Vydavatelská činnost byla zahájena v roce 1832 převzetím Časopisu Českého muzea. Mezi další aktivity Matice patřila propagace knih v českých zemích, kontakty s cizími vzdělávacími institucemi a podpora česky píšících literátů. Vedle toho Matice usilovala o prosazování češtiny do škol a úřadů.

Přestože se hlavní záměr zakladatelů Matice - vydat českou encyklopedii - nezdařil, vznikla v Matici stěžejní díla, která ovlivnila vznik moderní češtiny, jak říká dr. Václav Vaněk z Ústavu české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: "Matice česká se postarala o vydání Jungmannova česko-německého slovníku, tedy základního díla, které stručně řečeno dalo českému národu jazyk. Stejně tak v Matici vyšly ve 40. letech 19. století Palackého české dějiny. To je dílo, které národ orientovalo v dějinách a dalo mu představu o řádu a smyslu jeho minulosti. A v Matici vyšla i další stěžejní díla, jako Šafaříkovy Slovanské starožitnosti."

S nástupem Bachova absolutismu po roce 1848 došlo k útlumu činnosti Matice české, z jejího vedení musel odejít František Palacký. Jak říká Pavel Muchka z Národního muzea, k dalšímu rozvoji dochází až koncem 50. let 19. století: "Významným okamžikem se stává začátek vydávání překladů všech Shakespearových děl od roku 1857 do roku 1879. Dá se říci, že do konce 19. století byla Matice česká největším českým nakladatelstvím."

Nové období přišlo po vzniku Československa v roce 1918, kdy Matice česká nemusela spoléhat jen na členské příspěvky a začala získávat státní dotace. V letech druhé světové války byla činnost Matice české utlumena zrušením státní subvence a zákazem vydávání muzejního časopisu.

Plná činnost Matice české byla obnovena po válce. Byly zřízeny nové vydavatelské řady, zaměřené na přírodu, vědu a historii. Vydávání knih však od roku 1946 postupně přebíralo vydavatelství Orbis. Po roce 1948 byla činnost Matice jakož i jiných spolků omezena. V roce 1949 bylo znárodněno Národní muzeum, které převzalo vydávání muzejního časopisu a Matici bylo odňato vydavatelské právo. Matice česká se stala Společností Národního muzea a vyvíjela především přednáškovou činnost.

K svému původnímu poslání - tedy vydavatelské činnosti - se Matice česká mohla vrátit až po roce 1989. Dejme na závěr slovo Pavlu Muchkovi: "Činnost Matice české se zaměřuje hlavně na literární historii. Zaměřuje se na osvětovou činnost to jsou přednášky, vycházky, zájezdy. Obnovila i vydavatelskou činnost. V roce 2005 vydala Životopis Františka Palackého od Josefa Pekaře s obrazovou přílohou. Kromě toho vydává tzv. matiční listy. Dále pak vydáváme čtvrtletně Zpravodaj Matice české, kde jsou informace o naší činnosti, tj. přednáškách, vycházkách atd. a o akcích Knihovny Národního muzea."

Článek o Matici české převzat z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/175-let-matice-ceske (Otakar Vraný 2006)

Další odborné reference k tématu:

HLAVAČKA, Milan. Formování moderního českého národa 1815-1914. Historický obzor, 2009, 20 (9/10), s. 194-205. ISSN 1210-6097.

HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Praha : Mladá fronta, 1999. 

KOČÍ, Josef. České národní obrození. Praha, Svoboda, 1978.

MACURA, Vladimír. Český sen. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

MACURA, Vladimír. Znamení zrodu: české národní obrození jako kulturní typ. Jinočany: H&H, 1995.

MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka. Praha, Melantrich, 1969 (první vydání z roku 1895).

NOVÁK, Arne. Stručné dějiny literatury české. Olomouc, R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Literatura národního obrození (od r. 1774 do r. 1859), s. 122-249.

RAK, Jiří. Bývali Čechové.: české národní mýty a stereotypy. Jinočany : H & H, 1994.

 

Revoluční rok 1848 - náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru z doporučené literatury)

V roce 1848 dochází k dovršení všech revolucí, které byly započaty a vyšly z principů Francouzské revoluce a které navázaly na vládu Napoleona. Revoluční vlna, která začala v Itálii, obešla téměř celou Evropu. Příčinou revolucí byla snaha podnikající buržoazie (měšťanstva) odstranit nefungující vlády a systémy a také naplnit národní cíle (integrace, emancipace, rozvoj vlastního jazyka, poznání historického vývoje atd.). V zemích, kde  přežitky byly již odstraněny, jako např. ve Francii, byla revoluce odrazem nespokojenosti s vnitřní politickou a ekonomickou situací.

Všechny revoluce roku 1848 mají shodný znak, a to z počátku spolupráci liberálů (prostředky = jednání, zastupují především bohatší vrstvu) a radikálů (prostředky = boj, v prospěch všech), kteří mají stejné cíle – odstavit konzervativní síly od moci. Záhy se projevují rozdíly v názorech liberálů a radikálů, nemožnost jejich nesjednocení, což vede k roztržkám a následně k porážce revolučních snah. Konzervativci jsou posíleni, liberálové jsou oslabeni a raději se stahují do pozadí, radikálové jsou pronásledováni. Druhá polovina 19. století (po revolucích) je ve znamení formulace politických požadavků, vzniku politických stran a politického boje.

FRANCIE

Za monarchie Ludvíka Filipa ve Francii vládne bohatá buržoazie (měšťanstvo). Revoluce zde znamená střet dvou skupin. První skupinou jsou konzervativní roajalisté, proti kterým stojí tři skupiny, které prohlašují nutnost reformy. Jsou to nejbohatší a nejméně radikální bonapartisté (obdivovatelé bývalého režimu císaře Napoleona), spolu s republikány a nejradikálnějšími socialisty, kteří žádají vytvoření sociální spravedlnosti a prosazují práva dělnictva.

O svržení monarchie tedy usilují tři skupiny - bonapartisté, republikáni a socialisté. Ti pořádají reformní bankety, na kterých šíří myšlenky o nutnosti volební reformy.

Ludvík Filip se dostal k moci v roce 1830 měšťansko-liberální revolucí (červencová revoluce), která svrhla Bourbony. Vláda Ludvíka Filipa zvaná červencová monarchie se postupně odkláněla od liberalismu, byla navíc poznamenána četnými skandály a korupčními aférami. Francouzská buržoazie byla stále zklamanější politikou krále, kterému pomohla ke zvolení. Odpor vůči králi představoval především volební cenzus, který měšťanstvu upíral zastoupení na moci odpovídající jeho vlivu. Rovněž dělnictvo bylo nespokojeno se svým postavením a s rostoucími sociálními problémy, které se ještě více prohloubily v roce 1847 při zemědělské a obchodní krizi.

Průběh revoluce - poté, co král zakázal plánovaný banket k podpoře reformy volebního práva, došlo 21.2.1848 v Paříži k veřejným protestům, které se rychle změnily v nepokoje a posléze se změnily v revoluci. Došlo ke sjednocení sil dělníků a buržoazie. Ve dnech 23. a 24. 2. propukly silné pouliční boje na barikádách mezi povstalci a královskými oddíly. Dne 24. 2. byl k demisi donucen neoblíbený premiér F. Guizot. Krátce poté abdikoval i král Ludvík Filip a uprchl do exilu do Velké Británie. Následně byla ustavena dočasná vláda pod vedením liberálního politika Alphonse de Lamartina a byla vyhlášena Druhá republika. První revoluční vládu, která měla 11 ministrů, tvořili zástupci levice jako byl novinář a socialista Louis Blanc, liberálů a demokratů jako ministr zahraničí Lamartine, i pravicových konzervativců. K významným reformám patřilo zrušení otroctví v koloniích, zavedení svobody tisku a všeobecného volebního práva, zrušení trestu smrti pro politické delikty i uznání práva na práci.

Vzhledem k napjaté situaci mezi obyvatelstvem, rozdílným sociálním, politickým a hospodářským zájmům měšťanstva a ostatních zúčastněných na revoluci se projevily brzy neshody. Revoluční vláda vydržela jen několik měsíců.

Po revoluci 4. května 1848 proběhly volby do ústavodárného Národního shromáždění, ve kterých zvítězili konzervativci a liberálové nad levicí.

Dne 24. června 1848 došlo v Paříži k novému povstání dělníků z důvodu uzavření tzv. národních dílen, které umožňovaly práci nezaměstnaným. Povstání bylo po silných bojích s francouzskou armádou a národní gardou potlačeno. Po jeho skončení bylo 3000 osob mrtvých a asi 15 000 bylo posláno do trestních táborů v zámořských koloniích. Louis Blanc, který se osobně povstání nezúčastnil, ale zasazoval se za zachování národních dílen, odešel do exilu do Anglie a vrátil se až v roce 1870.

Dne 4. listopadu 1848 schválilo Národní shromáždění novou ústavu. Dne 10. prosince 1848 byl zvolen prezidentem republiky Ludvík Napoleon, synovec Napoleona Bonaparteho, který se navrátil z exilu z Velké Británie.

Výsledky francouzské únorové revoluce se projevily v březnové revoluci v německých státech, Rakouském císařství i v dalších zemích Evropy. Tato série revolucí z let 1848-49 nazývaná jako Jaro národů měla význam v prosazení měšťansko-liberální politiky a vedla v mnoha zemích k vlastnímu národnostnímu rozvoji.

O moc soupeří pouze republikáni a bonapartisté. V době, kdy se ve Francii připravují prezidentské volby na scénu přichází synovec Napoleona – Ludvík Napoleon Bonaparte. Ten začíná původně jako republikán, získává si podporu veřejnosti a je zvolen prezidentem. Vytváří dojem lidového prezidenta, o velkém počtu věcí nechává v přímém hlasování rozhodnout lid. Ve skutečnosti si však vytváří systém s obrovskou pravomocí. Roku 1852 se nechává jmenovat doživotním prezidentem, následně císařem. Získává dojem velkého vládce ve velké úspěšné zemi (podporuje např. výstavbu Suezského kanálu), ale omezuje práva.

NĚMECKO

V roce 1806 na popud Napoleona zanikla Svatá říše římská národa německého a místo ní se na Vídeňském kongresu v roce 1815 ustavuje Německý spolek. V tomto spolku má hlavní slovo Rakousko a Prusko. Když Prusko v třicátých letech vytváří s většinou německých států celní unie (do které nepřizve Rakousko) a hospodářsky tak státy sjednotí, předpokládá se, že v čele politického sjednocování bude také Prusko. Jenže v čele Pruska stojí král Fridrich Vilém IV., který vládne absolutisticky a povstání v roce 1848 (povstání v březnu 1848 v Berlíně, hlavním městě) bere jako útok proti státnímu pořádku, vzpouru. Král přislibuje svolat ústavodárný sněm. Liberálové se sjíždějí do Franfurktu, aby tam jednali o celoněmecké ústavě (a tím o sjednocení). Existují dvě koncepce – maloněmecká, která počítá s utvořením Německa z německých států bez Rakouska a koncepce velkoněmecká. Ta počítá s Německem v rozsahu bývalé svaté říše římské, tedy včetně západní části habsburské monarchie a českých zemí. Proto byl do Franfurktu poznán také František Palacký, který pozvání odmítl s odůvodněním, že české země mají svůj vlastní svébytný vývoj a že nechtějí vstoupit do jednání Frankf. sněmu. Na Franfurktském sněmu se nakonec prosazuje koncepce maloněmecká. Členové sněmu vypracovali ústavu a nabídli korunu pruskému králi Fridrichu Vilému IV. Ten jí odmítl. Jednání jsou k ničemu. Na tlak Rakouska a Ruska je v roce 1850 obnoven Německý spolek (Bund). Sjednocení Německa proběhne až později na popud panovníka. Revoluce není úspěšná, Německo není sjednoceno.

ITÁLIE

Před rokem 1848 Itálie není jednotným státem. Severní Itálie patří pod Rakousko (habsburskou monarchii), Itálie střední je papežský stát a jižní Itálie náleží Bourbonům. Jedinou domácí dynastií je dynastie savojská, která vládne na Sardinii, v Savojsku a Piemontu. Předpokládá se, že snahy o sjednocení Itálie povede domácí dynastie. To pro ni ovšem znamená vést o italská území válku. Válku s Rakouskem prohrála. Na Sicílii v jižní Itálii proběhlo v lednu roku 1848 povstání proti vládnoucím Bourbonům. Povstalci si vynucují vydání ústavy. Pro sardinského krále je ale nemyslitelné, aby podpořil povstalce v boji proti Bourbonům (všichni panovníci jsou bratranci...). Povstalci vystoupili proti cizí dynastii, ale sardinský král proti povstalcům zakročil a povstání potlačil, což znamenalo návrat Bourbonů. Ke sjednocení Itálie také nedošlo, revoluce nebyla úspěšná.

MAĎARSKO (+ SLOVENSKO)

Zde působilo Slovenské národní hnutí (Ľudovít Štúr) a Maďarské národní hnutí (střední šlechta, Lájoš Kossúth, Sándor Petöfi). Ohlasem na události ve Vídni byla revoluce. 17. března 1848 byla vytvořena nezávislá uherská vláda, 18. března zrušeno poddanství. V květnu 1848 se v Liptovském Mikuláši sešli představitelé Slovenského národního hnutí a přijali zde svůj program „Žiadosti Slovenského národa". Zde poukazovali na rovnoprávnost Slováků, žádali volební právo a slovenštinu na úřadech a ve školách, žádali půdu rolníkům a občanské svobody. (Štúr, Hodža, Kráľ, Ján Rottarides). Maďaři však Žiadosti odmítli, vyhlásili stanné právo, vydali zatykač na vůdce Slovenského národního hnutí. (Ti utekli do Čech - Štúr, Hurban, Hodža).

ČESKÉ ZEMĚ

V červnu 1848 se konal Slovanský sjezd. Ten měl být protiváhou Frankufrtského sněmu. Účastnili se ho rakouští Slované, Poláci a Rusové. Jednali o vztazích mezi Slovany a mezi Slovany a Němci. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. 12. června 1848 se konala sbratřovací mše na Koňském trhu. Účastníci šli Celetnou ulicí (tam bylo vojenské velitelství, i sídlo generála Windischgrätze, který vyvolával napětí svými provokacemi - vojenskými přehlídkami). V Celetné došlo ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a k vypuknutí Pražského červnového povstání (12. - 18. 6. 1848) - „Svatodušní bouře“. Povstání probíhalo formou boje na barikádách na Starém Městě. Centrem vzbouřenců bylo Klementinum => hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci. Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se jeho zástupci nedostali (brány vojensky obsazeny). Projevila se také nejednota (liberálové měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním, chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání). 16. června byla Praha bombardována a Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin (18. června se tak stalo). Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů, vojska dohlížela nad vším. Revoluce byla poražena.

7. září 1848 byla zrušena robota. 

Na podzim Rakousko připravuje úder proti Maďarům (využívalo spory, které měli se Slováky - Maď. vláda odmítla Žiadosti). Slováci vytvořili dobrovolnické sbory na prosazení svých požadavků. Vídeň je použila v boji proti Maďarsku, za to slibovala uznání požadavků.

6. října došlo k povstání ve Vídni (proti Windischgrätzovu zásahu proti Maďarsku) - císařský dvůr uprchl do Olomouce, Vídeň opustil i ústavodárný sněm (utekl do Kroměříže). V listopadu 1848 bylo povstání poraženo, byl vyhlášen výjimečný stav. V říjnu 1848 odstoupil dosavadní panovník Ferdinand V. (I.), na jeho místo nastoupil tehdy osmnáctiletý František Josef I., který zaujímal ostře protirevoluční stanovisko, snažil se revoluci zlikvidovat. Na začátku roku 1849 Maďaři vyhlásili samostatnou republiku. V březnu byl násilně rozehnán Kroměřížský sněm a panovník vydal tzv. „oktrojovanou ústavu“, která zachovávala centralizovanou moc a vysoký volební census. V této době byla též poražena Itálie (Benátsko a Lombardie zůstaly v rukou Rakouska). V květnu 1849 bylo v Praze odhaleno Májové spiknutí - radikálové připravovali ozbrojené povstání. 60 účastníků bylo zatčeno (Arnold, Sabina, Frič), bylo vydáno 25 rozsudků smrti (ty však nebyly vykonány) => nakonec byli amnestováni.

V srpnu 1849 byli poraženi Maďaři u Világoše, Rakousku pomohl ruský car Mikuláš I. (=> znovu nastolen pořádek, Rakousko obnoveno).

Význam revoluce

Události byly pokládány za buržoazně - revoluční => zrušení roboty (rozvoj liberalizace a podnikání). Udržel se dosavadní politický systém (útlum politických snah). Po roku 1848 - nacionalismus, začíná se prosazovat demokracie (účast lidu na vládě), v politické sféře se prosazuje pozitivismus. Ve společnosti sociální Darwinismus (právo silnějšího, schopnějšího).

Habsburkové ve zkratce

Habsburkové - rakouský panovnický rod pocházející z Alsaska. V roce 1090 se prvním hrabětem habsburským stal Otto II. († 8. 9. 1111). Jeho potomek Rudolf I. zvolen 1273 německým králem, pro svého syna Albrechta I. získal vévodství rakouské. Úspěšnou sňatkovou politikou se během 14. stol. Habsburkové dostali mezi nejvýznamnější německé rody. V roce 1453 prosadili titul arcivévody pro všechny členy habsburského rodu, od Friedricha V. (III.) dědičně římskému císaři. V roce 1516 získali španělský, 1526 český a uherský trůn. Téhož roku došlo k rozdělení rodu na španělskou a rakouskou větev.

Na začátku 16. stol. vedli neustálý zápas s francouzskými králi o hegemonii v Evropě. Za reformace se stali nejvýznamnějšími zastánci katolické víry. Od pol. 17. stol. se snažili vytlačit z Balkánu Turky. Španělská větev Habsburků vymřela v roce 1700, rakouská 1740; sňatkem Marie Terezie a Františkem I. Štěpánem Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský. Od roku 1806 se císařové rakouští vzdali titulu římských císařů. V roce 1918 byli zbaveni vlády v českých zemích, na Slovensku a v Rakousku, 1945 v Maďarsku.

Vývoj po roce 1849

Roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Roku 1851 silvestrovské patenty (zrušení ústavy a všech politických práv) => období neoabsolutismu (Bachův absolutismus - ministrem vnitra byl Alexandr Bach). Tvůrcem neoabsolutismu však nebyl jen Bach, ale také císař František Josef I. a Frant. Schwarzenberg.

Roku 1855 byl uzavřen konkordát s církví (spojení oltáře a trůnu), byla zbavena státních dohledů (zavedených v době Josefa II.), církev měla znovu vliv ve školství a v kultuře.

Mezi klady neoabsolutismu řadíme hospodářský rozvoj a rozvoj obchodu, vznik obchodních a živnostenských komor (1850). Byl vydán tzv. živnostenský řád, který umožňoval svobodné podnikání. Byly též odstraňovány cechy (pro rozvoj volného podnikání). Nejprůmyslovějšími oblastmi Rakouska byly Čechy a Dolní Rakousy.

Roku 1859 Rakousko prohrálo válku s Itálií (bitva u Magenty, bitva u Solferina) - byl odvolán Bach a panovník přichází na potřebu přetvořit svou říši. Svolal tedy rozšířenou říšskou radu a v říjnu 1860 vydal Říjnový diplom, v němž slibuje ústavu. Tu také v únoru následujícího roku vydává. (Únorová, Schmerlingova ústava). Byla to centralistická ústava, která vyhovovala zájmům rakouských Němců, ale zájmy ostatních národů přehlížela. Rozděluje moc na exekutivu – výkonnou moc (v jejím čele stál panovník), legislativu - zákonodárnou moc (říšská rada tvořená dvěma sněmovnami, panskou a poslaneckou - do poslanecké sněmovny se volilo na základě volebního censu, voliči byli rozděleni do čtyř majetkových kurií: velkostatkářská, příslušníci živnostenské a obchodní komory, města a venkov) a soudnictví.

Po pádu absolutismu dochází k rozvoji kultury a společenského života. Roku 1861 začaly vycházet Národní listy (František Ladislav Rieger, František Palacký) - formulovali český národní program (rovnoprávnost národa, autonomie, občanské svobody). V letech 1859 - 1874 vycházel Riegerův slovník naučný. V 60. letech vznikaly různé spolky: Sokol - M. Tyrš, J. Fiegner (heslo: Tužme se!); Hlahol (pěvecký spolek) - B. Smetana; Umělecká beseda (1863); Americký klub českých dam (1865), jehož úkolem bylo vzdělat ženy. Roku 1864 vzniklo Prozatímní divadlo.

Česká politika roku 1863 zahájila pasivní rezistenci = neúčastnila se zasedání říšské rady a sněmů (kvůli německé převaze). V 60. letech dochází k polarizaci české politiky (zastánci pasivní rezistence = Staročeši /Palacký, Rieger/ reprezentovali liberálně konzervativní síly × Mladočeši /bratři Grégrové, Sladkovský/ reprezentovali radikálně demokratické síly). Roku 1865 vychází Palackého spis Idea státu Rakouského, v němž Palacký prohlašuje, že Rakousko má perspektivu jedině tehdy, bude-li federalizované. Jinak podle Palackého zanikne (ztratí oprávněnost k existenci).

„Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ (Palacký)

V Prusko-Rakouské válce roku 1866 bylo Rakousko poraženo Pruskem u Sadové (u Hradce Králové) - v čele Rakouska stál Ludvík Benedek. Tohoto oslabení využili Maďaři k prosazení

Rakousko-Uherského vyrovnání (1867).

 -vznikl dualismus (dvojstátí)

-společného mají panovníka, zahraniční politiku, finance a armádu

-byla stanovena hranice (říčka Litava), která rozdělovala R-U na Předlitavsko a Zalitavsko

-Uhry měly svoji ústavu, vládu a sněm

V prosinci 1867 vydal panovník Ústavu pro Předlitavsko, v níž definuje Rakousko jako parlamentní monarchii, zaručuje občanská práva a svobody (svoboda podnikání, ochrana soukromého majetku). Byl zrušen církevní dohled nad školami, zavedena povinná osmiletá školní docházka. Rakousko a Uhersko se lišili v politickém zřízení (Rakousko bylo liberálnější a svobodnější, Uhry centralistické - maďarizace). Lišili se také v hospodářství (Předlitavsko bylo ekonomicky silnější).

Roku 1874 byla v Mendörffu založena celorakouská sociální demokracie (dále jen SD) V Čechách vznikly svépomocné spolky dělníků a družstva (např. Včela,..) Vznikaly též spořitelny pro malé drobné podnikatele („kampelička“ - podle Cyrila Kampelíka, zakladatele). Roku 1878 byla v Praze v Břevnově v hostinci u Kaštanu založena Českoslovanská sociálně demokratická strana. V 80. letech došlo k rozpadu dělnické jednoty, ke znovusjednocení došlo na sjezdu v Heifeldu (1888).

Po roce 1867 Češi nesouhlasili s dualismem (považovali to za opomenutí českých práv). Vznikaly tábory lidu (na Řípu, ...). Roku 1867 byly převezeny české korunovační klenoty z Vídně do Prahy; císař souhlasil, že se nechá korunovat na českého krále (nestalo se tak). Byl oživován panslavismus (Palacký a Rieger se účastnili Národopisné výstavy v Moskvě - tzv. „pouť do Moskvy“). Roku 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Česká politika usiluje o česko - rakouské vyrovnání (1870 podán návrh - tzv. Fundamentální články). Roku 1871 tento návrh němečtí liberálové odmítli.

V 70. letech česká politika pokračuje v politice pasivní opozice (čeští politici nemají žádný vliv v politice, tato politika však nepřináší žádné výsledky; mnozí politikové pasivní opozici odmítají). Roku 1874 se od Staročechů oddělili Mladočeši a založili vlastní politickou stranu (Národní stranu Svobodomyslnou). Roku 1878 se do politiky (do sněmu a říšské rady) vracejí staročeši, vstoupili s projevem státoprávního ohrožení, čímž naznačili, že se svých nároků nevzdají. V aktivní politice staročeši podporovali vládu (pravicová vláda, „železný kruh pravice“) - v čele s Eduardem Taaffem. Za to očekávala ústupky (drobné ústupky) = „drobečková politika“ (1880 Stremayerova jazyková nařízení - při jednání s úřady lze užívat vedle němčiny i češtinu, vnitřní jazyk byl však jen německý). Roku 1882 byla rozdělena Pražská univerzita na českou a německou (v české části působí mladá generace vědců - Masaryk, Gebauer, Goll, Lindner). Ti začali také vydávat časopis Athenaeum, kde uveřejňovali své články.

Roku 1890 staročeši na výzvu Taaffeho začali jednat s německými liberály o národnostním vyrovnání (návrh punktace - rozdělení území českých zemí na oblasti české a německé). Tento návrh však vyvolal velký odpor u Čechů a společně s jeho nepřijetím končí též Staročeši. Roku 1891 Staročeši u voleb propadli.

V devadesátých letech probíhal boj za volební právo (hlavní roli zde hrála SD) V letech 1896 - 1897 byla přijata volební reforma (rozšíření volebního práva; zavedena pátá kurie = nemajetní). Ve volbách roku 1897 získala SD třetinu hlasů v Čechách. Byla tedy zastoupena v Říšské radě (11 zástupců - 5 Čechů, 6 Němců). SD vstoupila do Říšské rady s tzv. protistátoprávním prohlášením, ve kterém se říkalo, že národnostní otázku může řešit až socialismus. SD vydávala deník Právo lidu, vznikla z její iniciativy tzv. „dělnická akademie“ (vzdělávací instituce pro dělnictvo; spoluzakladatelem byl T. Masaryk).

V roce 1897 vzniklo OSČ (Odborové Sdružení Českoslovanské). Téhož roku ve volbách zvítězili Mladočeši (o jejich přízeň se snažil ministerský předseda Badeni, který plánoval vydat tzv. Badeniho jazyková nařízení => v Čechách byla za vnitřní jazyk uznána němčina i čeština). To by ale byla nevýhoda pro německé úředníky, kteří by se museli učit česky a složit zkoušku z Čj. Proti tomuto návrhu se tedy zvedla nevole a Bádeniho nařízení nebylo přijato (zvětšuje se tím konflikt mezi Čechy a Němci; Badeni nucen odstoupit).

Diferenciace politického života v 90. letech 19. století

V roce 1878 vznikla česká sociálně demokratická strana (SD)

V devadesátých letech 19. století vzniklo několik dalších stran:

  • agrární strana (Alfons Šťastný, Antonín Švehla)
  • křesťansko - sociální strana (J. Šrámek; založení vycházelo z Papežské encykliky Rerum novarum z roku 1891)
  • národně-socialistická strana (učitel Václav Klofáč)
  • realistická strana (T. G. Masaryk)
  • hnutí Omladina (1893/94 konstruovaný proces s tímto hnutím, 67 lidí odsouzeno do vězení)

Přelom 19. a 20. století je spjat s bojem za všeobecné volební právo, v letech 1905 - 1907 boj zesílil pod vlivem zpráv o ruské revoluci. V roce 1907 byla přijata volební reforma (zavedeno rovné volební právo - ne však všeobecné, to až 1918). Poměry před 1. světovou válkou byly nestabilní. Od roku 1894 do 1914 byla patnáctkrát vyměněna vláda, problémem byla nevyřešená národnostní otázka a mnohonárodnostní stát s rozdílným politickým, ekonomickým i kulturním vývojem. Rakousko se orientuje na zahraniční politiku, kde je stále více závislé na Německu. Rakousko se chce uplatnit na Balkáně; roku 1898 z rozhodnutí Berlínského kongresu okupuje Bosnu a Hercegovinu (roku 1908 ji anektuje).

Literatura a další odkazy:

Bělina,Pavel, Borovička, Michal, Kučera, Jan Pavel a kol. Velké dějiny zemí Koruny české XII.a. Praha, Paseka, 2012, 804 s.

Urban, Otto. František Josef I. Praha, Argo, 1999, 297 s.

GASPAR, Zsuzsa (ed.). Rakousko-uherská monarchie. Habsburská říše 1867-1918 slovem a obrazem. Praha, Slovart, 2011. 336 s.  ISBN 978-80-7391-532-2.

EFMERTOVÁ, Marcela, SAVICKÝ, Nikolaj. České země 1848-1918. Díl 1. LIBRI, Praha 2009.

http://www.youtube.com/watch?v=AhfMnlFZHgQ&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=P62RWPOpuz4

 

 

Protoindustrializace a počátky industrializace v českých zemích - náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru z doporučené literatury)

 

- Společenský vývoj v raném novověku byl vnitřně nesourodý :  -urbanizace

                                                                                                          -protoindustrializace

                                                                                                          -nárůst buržoazních vztahů

 

nárůst moci šlechtického velkostatku – konec 17. století – půda v rukou šlechtických a církevních majitelů

 

české země v ½ 18. století : 12 000 vesnic, 530 šlechtických majitelů (v 16. století dotvořena velká panství)

 

 

- Technologický vývoj :       šlechtické vrchnosti mají možnost investovat

                                               měšťanský element nemá šanci se uplatnit, nemá ekon. sílu

šlechtický velkostatek má významnou moc – užívá mimoekonomických prvků: roboty

                                                                                                                               

železářství – šlechta v českých zemích, v Polsku X měšťané ve Štýrsku, Falci

  • přímá výroba Fe od pravěku, nástup 2fázové výroby, ale je to výroba kontinuální=umožněno koncentrací majetku v rukou šlechty
  • stavba vysokých pecí – zlevněna o 1/3, když užita na stavbu robota, když poddaní odebírají šlechtické železo

                        tj. toto podnikání stojí proti racionalitě procesu                                                                                                                                  

rybníkářství – v 16. století vystavěn systém rybníků propojených kanály (i několik desítek km, spojuje několik deítek rybníků, rybníky s velkými plochami až 1000 ha)

  • v 17. století toto iracionální – rybníky se stále staví, ale ne pro výnos, ale pro ohromení důmyslností staveb (hlubší rybníky nevýnosné, neboť dole se kapři nedrží)
    • z hlediska myšlení šlechty-rybník emblém její moci (totéž stavby zámků, nákladný život)
    • stejné: dovoz dobytka ze Štýrska- ne pro klavlitu chovu křížením, zahr. dobytek chován zvlášť od domácího – opět odznak moci
    • ekon. konjunktura klesá, poklesá i bohatství šlechty-masově narůstají roboty-nutno řešit

 

k.17./poč.18. stol. 1680 – Leopold 1.- Patent na maximálně 3d roboty / týden – kalkuloval s robotou, přebytek se převáděl na peníze, měnil se rozsah hospodářství-ustejňování dvorů-rovnoměrné zatížení

 

2 ½ 18. stol. osvícenství – praktická politika osvícenského státu: reformy v poddanství, technologické změny, zemědělské změny, uplatnění vědy v praxi, rozvoj urbanizace (hodně obcí, vzdálených od sebe nejvýše 10 km) - města i obce malé (oproti např. Francii), větší jen Praha, Ostrava, Jihlava – obecně platí, že protoindustrializace v českých zemích stojí na malých městech a vesnicích

 

hornictví – rozmach v 16. století – Ag, cín – těžba paralelně se Saskem – hornická centra v čele s Jáchymovem – rozvoj technologií, těžba ve větších hloubkách, hydraulické stroje (Agricola)

 

+ vodní stavby (rybníky něm.Harc, Slovensko Štiavnica) – nutno stavět vodní kanály pro hornické oblasti i v horském terénu – doprava polenového dřeva pro hornická místa

 

Kutná Hora – vodní stavby (kašna na náměstí-nosila se do ní voda) – zásobování města vodou 

 

hranice s Bavorskem – Teplá Bysřice – potok převeden z Bavorska do Čech 15 km kanálem kvůli získání vody

 

těžba nerostů – jednoduché techniky : prosté a jednocduché nářadí – libela, olovnice a průhledítko (vizír)

 

16./17. stol. spory o zatápění pozemků – empirické zkušenosti z minulosti, zobecnění zkušeností – např. Dubravius : chov ryb, ale i soupisy staveb rybníků

 

textilnictví – od ½ 16.století z měst na venkov – podpora pro severní pohranicí, menší mšstečka - vzestup demografický zde, ale netvoří se velká centra (X Brno), pokud centrum výroby vznikne zachovává svůj charakter (Liberec – i v 17. stol. náměstí a 2 ulice, a to je vpodstatě vše), ale v ½ 18.stol. je Liberec už velký, druhý za PRG, ale nemá střední školství (to až v polovině 19. stol. se buduje, taková města mají předpoklad pro elementární školství, ale střední se buduje později) – rozvoj přírodních a technických věd proto zpočátku malý,

řemeslníci mají vlastní nástroje podomácku vyrobené, velký technický pokrok není

 

sklářství – technicky rozvinutější na základě dlouhodobé empirie – převrat nese roštová pec, odborník na řezání skla (zušlechťování) Kašpar Lehman navazuje na Norimberk, Durinsko a na Rudolfinský dvůr – tam se vše utváří

  • 17. stol.vytvoření českého křišťálu – řezání, broušení- hromadění empirie

 

vědecké základy – až 2 ½ 18. stol. – vědecké společnosti – vypisují konkursy na zpracování Fe rudy (např. Kašpar Maria hrabě Šternberk), mění se skladba předmětů na universitě – montanistika, tech. vzdělání přidáno k univerzitě na konci 18. století

 

povolávání cizinců např. ze Štýrska ztroskotává – novoty se nedaří, neboť působí domácí specifika a empirie, pokusy shora

 

řemeslo X vědecké poznatky – publikace pro racionalizaci praxe (existuje celá řada návodů, založených spíše na empirii až do k. 18. století) – 16. stol. Tadeáš Hájek z Hájku (empirie) X Poupě (práce o pivovarnictví – určitá aplikace věd. poznatků – užití teploměru, poznatky o kvašení aj.)

 

teoretické práce vychází z empirie: Lazar Ercker, G. Agricola, Mathesius: Postila (kněz z Jáchymova) – technické poznatky ve formě kázání z ½ 17. stol. o huti železné zčásti veršované

 

ve Francii rozhoduje koruna o technických inovacích X v českých zemích šlechtičtí magnáti (v PRG nesídlí dvůr, je ve Vídni, krátce jen Ferd. Tyrolský, Rudolf 2.= koncentrace technických zadání i mimo dvůr – nepřímá výroba Fe, znalosti z Liege – transfer technických poznatků), obdoba nizozemská emigrace do Švédska (důležité pro 30letou válku) přes č.území (působí jako umělečtí slévači, pak na poli zbrojení)

 

stavba silnic 20. léta 18. stol (Rakousy), 30. léta 18. stol. (české země) – systém státních silnic, stavby řízeny z Vídně, v českých zemích stavěno z robot

 

vodní stavby neméně důležité – Čechy leží ve vyšší nadmořské výšce, toky mělké a mají málo vody, působí jarní tání, povodně = malé lodě, vory = doprava dříví, soli (v zahr. obchodníci: Fouger, Velzerové), stavby městských fortifikací, kvůli tomu např. odvedena řeka z města aj. (Terezín).

 

Průmyslové výstavy a vznik muzeí vědy a techniky - náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru z doporučené literatury)

 

Průmyslové výstavy byly zejména v první polovině 19. století jednou z forem šíření technických poznatků v Evropě i jistou zásobárnou technických artefaktů. Stejně jako dřívější kabinety průmyslových výrobků seznamovaly výstavy bezprostředně s technickými novinkami (stroji, zařízeními aj.) v jejich trojrozměrné podobě, a to formou přehlídky (na rozdíl od periodik s pouhými popisy nebo náčrty).

 

Pojem průmyslová výstava – ve 2 ½ 18. stol. a v počátku 19. stol. nutno chápat ve smyslu slova industriální, tj. ve smyslu píle, pracovitosti, řemeslné dovednosti, neboť na výstavách bývaly umístěny výrobky uměleckých manufaktur a průmyslových výroben (továren), stejně jako ojedinělé kusy z dílen živnostníků, vynálezců, zlepšovatelů či různé kuriozity.

 

Přehlídky industriálních výrobků se konaly v Evropě již v průběhu 2 ½ 18. stol., ale na rozdíl od trhů (schaugerichtů), z nichž se v podstatě vyvinuly, měly nekomerční charakter. Byly zaměřeny na prezentaci výrobků z hromadných výrob (poprvé např. v českých zemích roku 1754 ve Veltrusech – Velký trh tovarů Království českého). Teprve po přehlídce mohl následovat prodej exponátů.

 

První zahraniční výstavy (výběr z přehledu):

1677 Paříž - Francouzská akademie

1754, 1755, 1756 Londýn – Royal Society for the Promotion of Arts, Manufactures and Commerce (koberce, čalouny, porcelán aj.)

1761 Londýn – výstava hospodářských strojů – poprvé má výstava zaměstnance, který vysvětloval fungování strojů

1763 Paříž – každoroční umělecké výstavy v Louvru (gobelíny, hedvábné látky, porcelán)

1765 Drážďany

1786 Berlín, atd.

 

Proč organizovat průmyslové výstavy v Evropě?

  1. aspekt politicko-ekonomický: překonat krizi po francouzské revoluci, dostihnout pokročilejší anglický průmysl
  2. aspekt společenský: výstava symbolem svobody podnikání dosažené revolucí-úspěchy občanů, posílení národní hrdosti

 

Do poloviny 19. století převažují regionální a lokální výstavy nad mezinárodními a dochází k jejich specializaci, např. výstavy strojírenské, zemědělské, potravinářské aj. k podpoře průmyslového podnikání a výrobní praxe.

 

Mezinárodní výstavy

od roku    1851 Londýn

1855 Paříž

1862 Londýn

1867 Paříž (poprvé se objevila expozice s názvem Dějiny práce-základ novodobých muzeí vědy a techniky)

1871 Londýn

1873 Vídeň

1876 Philadelphie

1889 Paříž

1900 Paříž ….

 

Muzea vědy a  techniky

Původně vznikaly v zachovaných prostorách původních průmyslových výstav a využívaly i tam zanechaných nebo muzeu deponovaných exponátů (výběr z přehledu).

 

1852 Londýn                                   Science Museum

1854 Edinbourgh                              Roayl Scotish Museum

1861 Washington D.C.                       Smithonian Institut

1861 Buffalo                                    Buffalo Museum of Science

1862 Turino                                     Museo Nazionale delle Scienze

1864 Boston                                    Boston Science Museum

1869 Melbourne                                Museum of Applied Sceince of Victoria

1872 Moskva                                   Politechniceskij muzej

1872 Berlín                                      Postmuseum

1875 Varšava                                   Museum Techniki

1877 Petrohrad                                 Centralnyj muzej

1877 Tokio                                       National Science Museum

1879 Vídeň                                       Technisches Museum fuer Industrie und Gewerbe

1882 Sydney                                    Museum of Applied Arts and Sciences

1897 Drážďany                                  Verkehrsmuseum

1899 Budapešť                                  Kozlekedési Múzeum

1903 Mnichov                                   Deutsches Museum

1908 Praha                                      Národní technické muzeum (Muzeum vědy a práce technické)

 

Moderní muzea

Vytvářejí funkční sepětí muzea, výzkumného ústavu, vzdělávací instituce, knihoven, mediatek, archivů aj.

 

Příklady: CNAM Paris, CIC La Villette, Franklinovo museum ve Philadelphii apod.

 

 

Další doporučená literatura a informace:

www.cz-museums.cz

www.ntm.cz

www.mvcr.cz/archivnictví

www.nacr.cz/organizace archivnictví

 

 

Odborné a technické školství v českých zemích a v Československu  - náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru z doporučené literatury) -

V polovině 19. století došlo ve střední Evropě k diferenciaci středního školství. Předznamenáním této cesty v rakouské monarchii byly již tzv. industriální třídy (pracovny) Ferdinanda Kindermanna von Schulensteina (1740–1801) z roku 1777, zavádějící do obecních škol moderní poznatky z hospodářských specifik regionu (například třídy textilní, krajkářské, sadařské, včelařské, lesnické, rybníkářské aj.), a snahy některých národovců, jako byl například pražský lékař a školský reformátor Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Již v roce 1839 v Praze na rohu ulic Žitné a V tůních postavil ústav zvaný Budeč, který se měl stát lidovou univerzitou o čtyřech ročnících, zaměřených na přípravu učitelů, vychovatelek, matek a hospodyň i průmyslníků. V budově byly chemické laboratoře, dílny,  posluchárny, knihovna i malá nemocnice. Zásadní změny ale nastaly až na základě doporučení ministra kultu a vyučování v letech 1849–1860 Lva hraběte Thuna-Hohensteina (1811–1888), který zajistil realizaci Exner-Bonitzovy reformy.

Univerzitní profesoři Franz Exner (1802–1853) z Prahy a Hanz Bonitz (1814–1888) z Berlína byli pověřeni vypracovat návrh na organizaci středního školství. Předložili ho v podobě „Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich“, tj. v „Nástinu organizace gymnázií a reálek v Rakousku“. Reforma byla vyhlášena 16. září 1849 a schválena císařskou sankcí roku 1854. Podle ní došlo k spojení dosavadních šestiletých gymnázií s prvním a druhým rokem filosofických studií na univerzitě. Tak vznikla samostatná Filosofická fakulta, rovnoprávná s ostatními univerzitními fakultami, a osmileté gymnázium, kde se nevyučovalo již latinsky, ale německy. Z ostatních předmětů byl kladen důraz na klasické jazyky a na společenské vědy. Se zaváděním přírodních a technických věd na tento typ středních škol se začalo ve 30. letech 19. století. Existovaly tak vedle sebe tři typy gymnázií, ukončené maturitou: osmiletá klasická (připravující studenty na univerzitu a zdůrazňující výuku klasických jazyků latiny a řečtiny, antických reálií a historie), reálná (pro odchod na techniku nebo do obchodní a průmyslové praxe, upřednostňující přírodní vědy, matematiku, moderní jazyky – francouzštinu, němčinu a angličtinu, kreslení a rýsování) a později ještě reformní reálná (určená plně praxi).

Po ukončení obecné školy mohl žák postoupit do měšťanky  k prohloubení obecné látky nebo do tří typů střední školy. K těm patřily již tři zmíněné skupiny gymnázií, čtyřleté reálky, předchůdkyně průmyslových škol, a obchodní akademie. Reálky a obchodní akademie byly chápány zatím ještě jako odborné školy bez maturity. Výuku na těchto středních školách zajišťovali společensky velmi uznávaní učitelé, vykonávající často vedle výuky i vědeckou práci.

 

Industrializující se společnost však vyžadovala i střední speciální vzdělání pro přípravu v technických oborech, které poskytovaly především reálky. První reálka byla v Rakousku ve Vídni založena již roku 1770 jako Realhandlungsakademie. V českých zemích byla první šestiletá reálka otevřena roku 1832 v Rakovníku, následujícího  roku se k ní připojila reálná škola při pražské Gerstnerově polytechnice a roku 1837 reálka v Liberci. Později vznikly reálky i v dalších částech Čech a na Moravě. Tyto školy měly zpočátku značnou studentskou „úmrtnost“. Ta byla způsobena nejen dost vysokými studijními požadavky, ale i sociálními motivy, neboť studenti po absolvování zpravidla prvních dvou ročníků se rozhodli školu opustit a odejít za výdělkem. Navíc zakládání reálek v českých zemích bylo pomalé. Bylo to způsobeno nedostatkem finančních prostředků, malým počtem schopných a plně kvalifikovaných domácích pedagogů i prostorovými problémy. Zejména tyto příčiny bránily tomu, aby se střední technické a reálné školství v českých zemích rozvíjelo v patřičném předstihu před vysokými technickými školami.

 

Velké školské reformy z konce 18. a z počátku 19. století doplnil 14. května 1869  Školní zákon Leopolda von Hasnera (1818–1878) o všeobecné povinné školní docházce. Podstatně zmodernizoval zastaralé předpisy a prodloužil základní školní docházku o dva roky, tj. od 6 do 14 let věku dítěte. Dosavadní systém škol triviálních, hlavních a normálních byl zrušen a nahradily ho pětiletá škola obecná a tříletá škola měšťanská. Z měšťanské školy bylo možno dále pokračovat ve studiu na středních školách (především reálkách), pokud si žák nevybral již po obecné škole některou z gymnaziálních výuk. Po střední škole mohla následovat univerzita nebo technika. Hasnerův zákon znamenal též významný krok při emancipaci školství ze závislosti na katolické církvi, umožňoval podstatně kvalitnější přípravu učitelů i výběr vyučovacího jazyka pro české země ze dvou (češtiny a němčiny).

Na přelomu 19. a 20. století připadala jedna základní národní škola asi na 1 000 obyvatel a všechny děti školou povinné také do školy chodily. Díky tomu, že v českých zemích téměř neexistoval ve druhé polovině 19. století analfabetismus a že se zdárně rozvíjela industrializace, mohly se postupně uplatnit všechny typy středních i vysokých škol.

 

Podle vzoru prvních reálek v českých zemích ze 30. let 19. století vznikaly ve 40.–90. letech 19. století další střední školy. Byly zakládány především v průmyslových centrech, kde měly zpočátku podobu různých škol pokračovacích pro mladé řemeslníky či nedělních a večerních škol pro tovární dělnictvo a poté škol průmyslových a reálek. Tyto školy zaštiťovala především Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, která vznikla roku 1833 z popudu nejvyššího purkrabího Karla hraběte Chotka (1783–1868) a Josefa knížete Dietrichsteina (1798–1858). Jednota sledovala novinky průmyslové revoluce a výrazně podporovala industrializační proces v českých zemích, který byl neodmyslitelný od vzniku odborných a průmyslových škol. Vznik průmyslové školy se stal dokonce politickým programem jednoty ve 40. letech 19. století. Předtím, ve 30. letech, podporovala školy řemeslnické, pokračovací či jednotlivé odborné přednášky. Bedřich kníže Oettingen Wallerstein zakoupil roku 1825 zbraslavské panství u Prahy a v jeho centru ve Zbraslavi založil roku 1835 na vlastní útraty první pokračovací nedělní školu v českém jazyce, která sloužila mistrům a tovaryšům pletařského a košíkářského řemesla. Ve stejném roce vznikla i pokračovací škola německá v severních Čechách v Krásné Lípě a poté v severozápadních Čechách v Litoměřicích, Křivoklátě,  Plzni ap. Stálá škola pokračovací vznikla v Praze při české vyšší škole reálné až v roce 1857 a pak v mnoha městech českých zemí. Z některých pokračovacích škol se vyprofilovaly speciální školy řemeslnické (sklářské, krajkářské, tkalcovské) nebo měšťanské, které později byly přetvořeny na průmyslové školy nebo reálky. V roce 1852 byla v Praze založena prozatímní škola průmyslová večerní a nedělní.

 

Počátkem 50. let 19. století se v českých zemích vyučovalo na 25 reálkách, z nichž 5 bylo vyšších (šestitřídních). Do jejich výuky se povinně zařazovaly podle statutu z roku 1851 do té doby často opomíjené předměty, jako například mechanika, chemie, stavitelství, deskriptivní geometrie ap. Od poloviny 19. století do roku 1874 vzniklo v celé rakouské části monarchie postupně asi 130 řemeslnických nebo průmyslových škol. Z toho přes 60 jich pracovalo v českých zemích. Pro upřesnění je třeba uvést, že zatímco do roku 1866 bylo v této části monarchie otevřeno jen 26 průmyslových škol (z toho deset v českých zemích), v době průmyslové konjunktury v letech 1867–1873 bylo zřízeno těchto škol celkem 88 (z toho 46 v českých zemích).

 

V 90. letech 19. století v českých zemích již existoval propracovaný systém středních státních škol, k nichž vedle tří typů gymnázií (klasické, reálné a reformní-reálné) patřily zejména školy průmyslové a obchodní. Průmyslové školy měly zaměření umělecko-průmyslové, odborné, řemeslnické, pokračovací a speciální. Umělecko-průmyslové střední státní odborné školy zřizovaly své české a německé odnože. Tyto školy s odborností na kreslení a modelování byly založeny v Chebu a  Budějovicích (s německým vyučovacím jazykem) a v Kolíně a  Kutné Hoře (s výukou v češtině). V Praze byla škála těchto škol širší. Patřily k nim odborné školy pro kreslení a modelování, kreslířské a malířské pro dámy, pro umění textilní, dekorativní malbu, dekorativní sochařství, dekorativní architekturu, řezbářství, umělecké zpracování kovů i malbu květin. Státní průmyslovky měly opět obojí typ výuky český a německý. V Praze byly tyto školy dvě, česká a německá, s prvním ročníkem společným a s vyššími odbory strojnickým a stavitelským a pokračovacím pro dílovedoucí. V Liberci působila průmyslovka německá s prvním ročníkem společným a s vyššími odděleními stavitelským, strojnickým, chemickým, obchodním a pokračovacím pro dílovedoucí a zvláštním například pro topiče. Další česká i německá průmyslovka byla v Plzni. Obě měly podobnou strukturu s prvním rokem společným a s vyššími odděleními stavitelským, strojnickým a s kursy pokračovacími. Trojřídní řemeslnické, převážně české státní školy pracovaly v Jaroměři, na Kladně, v Mladé Boleslavi, Litomyšli a ve Volyni. K speciálním školám patřily krajkářské (německá v Kaceřově a česká ve Vamberku), tkalcovské (německé, které byly koncipovány podle vyhlášených tkalcovských škol v Sasku a Porýní, v Aši, Nové Bystřici, Lanškrouně, Liberci, Krásné Lípě, Rokytnici, Rumburku, Stárkově, Šluknově, Vrchlabí, Varnsdorfu a Chrastavě a české v Humpolci, Jilemnici, Lomnici a Náchodě), na zpracování dřeva (česká v Chrudimi a německé v Kašperských Horách, Kinšperku, Králíkách, Tachově a Volarech), sochařské a kamenické (česká v Hořicích), pro hrnčířství (česká v Bechyni a německé v Teplicích a  Děčíně), pro sklářský průmysl (pouze německé v Boru a  Kamenickém Šenově, zejména pro brusiče skla), pro zpracování kovů (česká v Hradci Králové a německá v Chomutově) a pro jiná průmyslová odvětví (německé: pro pasíře a rytce v Jablonci, pro hračkářský průmysl v Litvínově, pro výrobu hudebních nástrojů v Kraslicích a v Schoenbachu, pro nožířské zboží v Mikulášovicích, pro hudebníky v Bečově, pro loďaře v Děčíně a v Těchlovicích, pro sladovníky a lihovarníky v Praze a české: pro zpracování a zasazování drahokamů v Turnově, pro sladovníky v Praze již od roku 1869 a pro košíkáře v Praze, na Zbraslavi, ve Volyni, ve Stříbrných Horách a v Žamberku). 

K dalším speciálním školám náležely: pražská konzervatoř (1811), varhanická škola neboli Ústav pro hudbu církevní v Praze (1830), městská dívčí škola v Praze (1863), Ústav pro hluchoněmé (založený již 1786 v Praze, další německý vznikl v Litoměřicích 1858, český a německý v Budějovicích 1871 a český tzv. Rudolfinum v Hradci Králové 1881, německý v Brně 1893 stejně jako dva české v Ivančicích a Lipníku) a pražský Ústav (1832) pro zaopatření a zaměstnání dospělých slepců Aloise Klara (dal podnět k vzniku první slepecké školy již roku 1807) a vojenské školy (kadetky, jež měl od poloviny 19. století každý císařsko-královský pěší pluk, určené pro výuku taktiky a praktických záležitostí). Tyto speciální školy byly dotovány a udržovány mnohými profesními spolky a živnostenskými společenstvy, které hojně vznikaly od 60. let 19. století.

 

Od počátku 19. století se vyučovalo i obchodním vědám. Nejdříve na pražské polytechnice a poté na reálkách od roku 1834 a od roku 1849 byly zakládány postupně obchodní ústavy, například vyšší obchodní škola v Praze a další, zejména v 70. až 80. letech 19. století po celých českých zemích (například roku 1882 česká obchodní akademie v Plzni, roku 1886 česká obchodní škola v Plzni a ve stejné době německé obchodní a vyšší obchodní školy v Ústí nad Labem,  Liberci a  Jablonci, další obchodní škola byla v Chrudimi). Pražská obchodní škola byla roku 1866 povýšena na akademii. Roku 1872 vznikla díky péče obchodnického spolku Merkur, založeného roku 1869, Českoslovanská obchodní akademie v Praze.

 

Vysoké školy v habsburské monarchii zpočátku připravovaly především státní úředníky, teprve v polovině 19. století se začaly výrazně zaměřovat na praxi. Univerzity byly čtyři: ve Vídni, Praze, Olomouci a Lvově. Technické školy, které směřovaly k vysokoškolskému typu výuky, se nacházely v Praze a ve Vídni. K vysokoškolské výuce se v monarchii řadily i některé hornické akademie (Banská Štiavnica, německy Schemnitz, maďarsky Selmecz Banya, 1764, Ljubno, německy Leoben, a Příbram 1849) a hospodářsko-zemědělské a lesnické školy (na Moravě 1852, v Bělé pod Bezdězem 1855, v Děčíně-Libverdě, německy Tetschen-Libverda, a v Táboře 1856).

 

Pražská stavovská inženýrská škola a Gerstnerova reforma technického školství pro monarchii a české země

 

Hlavní tíhu všeobecné technické výuky pro české země nesla Gerstnerova polytechnika.  Franz Joseph rytíř Gerstner (1756–1832) představoval již čtvrtou ředitelskou a profesorskou generaci stavovské inženýrské školy v Praze. Reprezentantem první byl zakladatel Stavovského civilního a vojenského pražského inženýrského učiliště (1707) Christian Joseph Willenberg (1655–1730), druhé spíše umělecky založený Johann Ferdinand Schor (1686–1767) a třetí vědecky orientovaný Franz Anton Linhart Herget (1741–1800), vyučující i na univerzitě a zajímající se o rozvoj vědeckých společností v českých zemích.

Z trojice významných byl Gerstner názorově nejblíže Hergetovi, jemuž šlo o rozšíření výuky o moderní technické obory, které do českých zemí přinášela z Anglie přes Francii a německé země první průmyslová revoluce, a o využití vědeckého poznání také v technické oblasti. Oproti Hergetovu vědeckému pojetí výuky zdůrazňoval Gerstner okamžité uplatnění technických poznatků v praxi. Gerstnerovou základní myšlenkou bylo přebudovat stávající inženýrské učiliště v Praze ve vysokou technickou školu, sloužící potřebám rozvíjejícího se  průmyslu. Proto se začal v červenci 1798 zabývat na podnět Studijní dvorské komise k revidování veřejných učilišť reorganizací technického vzdělání pro celou monarchii. V obsáhlém memorandu, vypracovaném pro komisi, Gerstner nejprve zdůvodnil potřebu reorganizace a pak navrhl úpravy. V úvodu memoranda napsal:

 

„ Nikde, kde se s úspěchem nepěstují přírodní vědy, fyzika a matematika, se nemůže průmysl povznést ze své zaostalosti. Byly objeveny nové síly a nové zákony přírody, které zrodily i novou výrobu... Převratné objevy vědy a techniky však nebyly odkryty několika osamocenými génii. Nejprve musí být pozvednuta úroveň osvěty na vysoký stupeň technického poznání a probuzena vášnivá touha po vzdělání... Rodící se polytechnika má být určena vyšší technické inteligenci. Naleznou tu odborné vyškolení podnikatelé železáren, skláren, barvíren, hodinářských živností, mechanici a stavitelé. Budou tu vychováváni vedoucí úředníci a mistři soukromých podniků, manufaktur a dílen...“

 

Při obsahové koncepci návrhu nového technického ústavu pro monarchii vycházel Gerstner ze svých bohatých vědeckých kontaktů s Paříží,  Vídní i  německými a anglickými centry poznání. Byl tedy dobře obeznámen s technickým vzděláním v zahraničí. Do popředí jeho zájmu se dostaly francouzské technické školy, a zejména poznatky o pařížské Ecole polytechnique, která brzy po svém založení držela primát mezi světovými technickými vysokými školami. Velmi ho zaujala organizace studia na této škole. Tu znal nejen z dopisů francouzského astronoma Jeana-Baptista Josepha Delambreho (1749–1822), který ho v jednom z četných dopisů o pozorování Uranu informoval o tom, že Konvent 28. září 1794 schválil založení Ecole centrale des travaux publics (o rok později přejmenované na Ecole polytechnique), ale i z odborného časopisu Journal de l´Ecole polytechnique a později od roku 1804 i z časopisu Correspondance sur l´Ecole polytechnique. Z organizačního statutu školy, vypracovaného matematikem Gaspardem Mongem (1746–1818) a publikovaného v Journal de l´Ecole polytechnique Gerstner věděl, že studium na Ecole polytechnique bylo tříleté. V prvním ročníku  se vyučovalo matematice, deskriptivní geometrii, fyzice, chemii a kreslení, ve druhém stavitelství a ve třetím mechanice. Na závěr studia musel posluchač absolvovat zkoušku na odchodnou. Gerstner znal z Journal i obsahovou náplň jednotlivých předmětů. Všemi těmito poznatky se též nechal inspirovat při koncipování obsahové části návrhu technického vysokoškolského studia svého memoranda.

První návrh na vznik polytechniky pro celou habsburskou monarchii, podaný v roce 1798, měl zhruba následující strukturu: Gerstner zamýšlel zřídit školu o dvou kursech, elementárním a vyšším. Základní kurs se měl shodovat s předměty vyučovanými na Filosofické fakultě pražské univerzity, kdežto ve vyšším kursu se měly přednášet pouze technické předměty. Vyšší kurs měl tvořit samostatnou školu – polytechniku. Elementární kurs byl založen na matematice a přírodovědeckých předmětech (k dispozici měla být i přírodovědecká, fyzikální a strojní sbírka a botanická zahrada). Do vyššího kursu zařadil tzv. vědy z povolání, založené na studiích průmyslových a obecně technických. Studia na nové škole měla konkrétně obsahovat:

 

1/ tři předměty z přírodopisu: mineralogii, botaniku a zoologii

2/ tři předměty z chemie: o solích a zemních odrůdách, o výrobcích původu živočišného a rostlinného a o barvivech, dále o kovech a jejich tavení

3/ tři předměty matematické: o infinitesimálním počtu a jeho upotřebení v geometrii, o analytické mechanice pevných a tekutých těles a o astronomii, chronologii, geografii a nautice

4/ tři předměty z rýsování a stavitelství: deskriptivní geometrii a strojní rýsování, civilní a vodní stavitelství a kreslení

5/ jeden předmět z empirické mechaniky

 

Učiteli na škole se měli stát jen doporučení odborníci a měli se stále obměňovat, aby mohli pokračovat ve svých badatelských zájmech. Přijímaní žáci měli projít vstupní zkouškou, mohli přestupovat z oboru na obor podle přání, ale museli zachovat sadu povinných předmětů, rozvržených do tří let studia. Hlavní důraz ve výuce Gerstner v návrhu  položil na praktické práce studentů, na zběhlost v počítání a kreslení, na chemické rozbory a  mechanické práce. Každý studijní rok měl končit přísnými zkouškami. Profesoři se měli scházet dvakrát do měsíce k poradám. Na jejich schůzích měl být jednou za rok volen ředitel školy a jeho tajemník. Profesorský sbor měl jednou ročně zasedat veřejně, aby se prezentovala vědecká pojednání učitelů, nejlepší studentské práce a aby bylo možno zveřejnit účetní zprávy o výlohách polytechniky. Škola měla jako pařížská Ecole polytechnique vydávat vědecký časopis. Gerstner uvedl i výhody takto koncipované školy: ústav by zároveň s výukou studentů mohl připravovat učitele technických předmětů, převzal by dozor nad vznikajícími středními technickými a průmyslovými školami, byl by důsledně zaměřen na praxi, připravoval by dobrozdání o technických úkolech a absolventi by byli připravováni i pro státní služby (tedy i pro vojenskou službu). Gerstnerův plán byl na svou dobu a celkový stav industriálního vývoje v monarchii velmi moderní. Dvorská komise Gerstnerův plán v memorandu kladně přijala, ale kvůli vzrušené době napoleonských válek se nakonec nerealizoval.

 

Gerstner se nevzdal. V roce 1803 podal další návrh, ne sice na vznik celorakouské technické školy, ale na reorganizaci pražské stavovské inženýrské školy, jíž byl v té době už ředitelem. Jeho druhý návrh podpořil tehdejší předseda dvorské studijní komise Heinrich Ferdinand hrabě Rottenhan (1738–1809) s tím, že polytechnika bude sloužit českým zemím a zřídí ji české stavy, „jejichž ochota k podporování obecně užitečných a ku lesku království přispívajících podniků je známá“. Císař František I. (1768–1835) dekretem dvorské kanceláře z 14. března 1803 potvrdil usnesení sněmu o založení tříletého Stavovského technického ústavu v Království českém v Praze (řečeném Gerstnerova polytechnika). Při vytváření koncepce pražské polytechniky Gerstner vycházel ze svého původního návrhu na vznik celorakouské technické školy z roku 1798 a upravil ho pro potřeby českých zemí (například pro výrobu plátenickou, vlnařskou, bavlnářskou, sklářskou, železářskou ap.) vzhledem k dosud nedostatečně rozvinutému stavu středních škol.

¨

Gerstnerův druhý návrh rozložil studium do dvou oddělení: chemického a matematického, k nimž se přidávaly v jednotlivých třech ročnících technické předměty. V chemickém oddělení se vyučovalo všeobecné chemii, výrobě skla a železa a běličství a barvířství. Matematické (a fyzikální) oddělení se skládalo z odboru mechanického a stavitelského. Vyučovalo se algebře a měřičství, všeobecné a praktické mechanice pevných těles a hydraulice a pozemnímu a vodnímu stavitelství. Oproti důrazu v prvním návrhu na přírodovědecké a matematické vzdělání byla ve druhém posílena výuka chemie, mechaniky a stavitelství. Tím byl podtržen technicko-praktický záměr Gerstnerovy koncepce. Zemský sněm českých zemí potvrdil 22. srpna 1804 císařský výnos i upravenou koncepci výuky, ale vyučovat se kvůli dalším válečným operacím začalo až 10. listopadu 1806. Na polytechnice za Gerstnerova ředitelování vzrůstal počet studentů: roku 1806 jich začínalo 106, v roce 1810 jich bylo 216, o pět let později 260, roku 1820 již 371, roku 1825 překročil jejich počet 400 a roku 1830 studovalo 388 posluchačů. Nároky na studium byly poměrně vysoké, takže z původně přihlášených absolvovalo jen okolo 25 % posluchačů.

 

Úspěch absolventů reformované pražské technické školy v průmyslové praxi způsobil, že podobné technické školy podle Gerstnerovy koncepce vznikaly v prvních desetiletích 19. století v celé střední Evropě: ve Štýrském Hradci (1814, původně pouze přírodovědecká studia), Vídni (1815), Norimberku (1823), Berlíně (1824), Karlsruhe (1825), Drážďanech (1828), Kasselu (1830), Hannoveru (1831), Stuttgartu (1832), Augsburku (1833), Brunswicku (1835), Darmstadtu (1835), Curychu (1855) ap. Charakteristické u všech uvedených polytechnik je, že směřovaly k podpoře industrializace. Vliv na rozšíření obsahové náplně pražské polytechniky i na vznik dalších vysokých technických škol s praktickým zaměřením v českých zemích měla také další pařížská škola Ecole centrale des arts et manufactures, založená roku 1829. Navíc podle jejího vzoru byla založena například roku 1885 i Umělecko-průmyslová škola v Praze.      

 

Polytechnika v Praze dosáhla vysokoškolské úrovně roku 1863, kdy byl vyhlášen její organický statut. V něm bylo uvedeno, že škola dobudovala základní vysokoškolské technické disciplíny: mechaniku, vyšší matematiku, vodní a pozemní stavitelství, chemii, fyziku, zemědělství, deskriptivní geometrii a že vytvořila 4 hlavní obory studia: vodní stavitelství, pozemní stavitelství, strojnictví a chemii. Všechny obory podporovaly praxi, tj. teoretické výklady měly menší počet hodin než prakticky koncipovaná výuka. Například v chemii se zdůrazňovaly technologické postupy pro tehdejší průmysl (kvasný průmysl, sklářství ap.), v matematických disciplínách převažovala deskriptivní geometrie jako obor nutný pro výklad strojnictví a stavebnictví nad vyšší matematikou. Podle statutu dosud doživotně jmenovaného ředitele nahradil každoročně volený rektor. Do čela jednotlivých 4 oborů byli postaveni přednostové (později děkani). Na škole byla přiznána rovnoprávnost němčiny a češtiny, počet vyučujících řádných profesorů se zdvojnásobil a zlepšilo se hmotné postavení všech kategorií zaměstnanců. Statut též zavedl povinné přednášky. Díky dovršení Gerstnerových návrhů z počátku 19. století se pražská polytechnika v jeho druhé polovině při hodnocení počtu studentů a výsledků výuky v rámci monarchie držela tradičně na druhém místě, hned za protěžovanou vídeňskou polytechnikou a před polytechnikami ve Štýrském Hradci, Lvově, Pešti, Krakově, Benátkách, Miláně ap.

 

Organický statut pražské polytechniky byl pozměněn v roce 1869 podle Hasnerova školního zákona při rozdělení školy podle vyučovacích jazyků na pražskou vysokou školu technickou českou a německou. Názvy škol byly upraveny v roce 1875, kdy byl vydán statut Císařsko-královské české vysoké školy technické v Praze a Císařsko-královské německé vysoké školy technické (K. K. Deutsche technische Hochschule) v Praze (technické vysoké školství existovalo i v Brně, německá škola od roku 1855 a česká od roku 1899). Programové zaměření škol zůstalo nezměněno až do roku 1920, kdy podle tzv. malého školského zákona vzniklo v Praze České vysoké učení technické (ČVUT) a Německá vysoká škola technická (Deutsche technische Hochschule) a také v Brně pokračovaly v činnosti dvě vysoké technické školy. Pražské ČVUT vytvořilo ústavy (fakulty): stavebního inženýrství, kulturního inženýrství, architektury a pozemního stavitelství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství a speciálních nauk. Tato struktura trvala do roku 1939, kdy byly české vysoké školy technické i univerzity německými okupanty uzavřeny.

 

Převzato z publikací M. Efmertové, viz též: EFMERTOVÁ Marcela, Elektrotechnika v českých zemích a v Československu do poloviny 20. století. LIBRI, Praha 1999, ISBN 80-85983-99-0.

 

 

První a Druhá průmyslová revoluce (industrializace) a podnikatelé  - náměty ke studiu, orientace a podklady pro studium (na základě výběru z doporučené literatury) -

1. Předznamenání

 

1.1 obecné předpoklady PR

- vědecká revoluce 17. století + objevy, vynálezy-uplatňují se v technické oblasti

- rozvoj technického školství

- rozvoj vědeckých institucí (svět a české země)

- fr. Encyklopedie (Diderotova Encyklopédie ou Dictionnaire raisonné des Science, des Art set des Métiers) a další encyklopedisté

- společenské a ekonomické rozrůznění společnosti: v zemědělství specializace na rostlinnou a živočišnou výrobu + další podnikání (sadařství, vinařství, chmelařství…), rozvoj nezemědělské výroby (textil, sklo, papír, železářství, báňské podniky, hutě….), rozměřování katastru (tereziánský, josefínský, stabilní)

- rychlá urbanizace západní Evropy

- převaha rodové aristokracie narušena měšťanstvem (bohatne obchodem a výrobou, ale nemá podíl na politické moci) – nové stroje, technologie, organizace práce, legislativa, vznik širokého okruhu anonymních zákazníků, zvyšuje se dostupnost nejrůznějších věcí denní spotřeby, mění se vztah ke spotřebnímu zboží (už není luxusem, ale užitkovou záležitostí), zvětšuje se tržní okruh, mění se tvářnost regionů (urbanizace) – rozvoj průmyslu umožnil vzestup neprivilegovaných vrstev

- hospodářská síla státu – poprvé významný faktor zahraniční politiky

- podstata rozvoje: rozvoj dopravní infrastruktury, rozvoj technických věd, přenos výzkumu do praxe, nové vazby zemědělské a nezemědělské výroby, rychlý postup industrializace po světě

 

1.2 české země na přelomu 18./19. století

- vyspělá řemeslná a protoindustriální (manufakturní) výroba

- rozvoj potravinářství

- rozvoj nezemědělské výroby: textilní (80% v S, SV Čechách, S Morava a Slezsko), kožedělná (6%), sklářství (5%), kovovýroba (3%), chemická výroba (1%), ostatní výroba (5%)

- textil a sklářství tradičně pro export (většina pracuje ve faktorském systému)

- válečná konjunktura 1792-1815 v oblasti Prahy, Liberecka, Brna, Slezska (hromadná výroba v soukenictví – šití uniforem, potravinářství – konzervy pro vojsko)

- kontinentální blokáda (1806) – postiženo plátenictví a sklářství, omezen dovoz koloniálního zboží (náhražky: výroba řepného cukru, náhražky cikorie z čekanky, umělé ságo místo dřeně ságové palmy do polévek, kaší… X nutná domácí výroba kyseliny sírové, rozvoj bavlnářství, využití brambor pro výrobu škrobu pro lihovarnictví…)

- dovoz pracovních strojů do českých zemí z VB, Dánska, Belgie, Holandska, něm. států – ze Saska….např.:

spřádací stroje pro hraběte Canala v Praze, p

ro hraběte Rottenhama v Červeném Hrádku,

pro Leintenbergovu mechanickou přádelnu bavlny ve Verneřicích aj….

- vznik prvních železáren – šlechtické podniky vázané na vrchnostenské velkostatky: Brdy, Křivoklátsko, Českomoravská vysočina, Beskydy –

Blanensko: Salmové,

Nový Jáchymov: Fürstenbergové,

Hořovice: Wrbnové,

Stará Huť u Dobříše: Coloredo-Mansfeldové,

první občanští podnikatelé z měšť.kruhů: Třinec, Vítkovice: Rothschildové,

Štěpánov u Olomouce: bratři Kleinové…..

- vysoké pece otápěny dřevěným uhlím (levné, často v okolí železáren, méně kvalitní železo, nehodí se pro namáhané vykovávané předměty – pro ně dovoz železa z VB, úprava uhlí na koks, pudlování, válcování – důležité pro stavby železnic….s rozvojem železáren stoupá těžba uhlí i kvůli rozvoji chemických závodů, skláren, vápenek aj.)

-vznik průmyslových center: Liberecko, Praha (Smíchov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice…), Brněnsko, Blanensko, Opavsko, další části Slezska

 

2. První průmyslová revoluce

Manufaktura  - manufaktura rozptýlená (faktorský systém – zajišťuje suroviny, někdy i nástroje a odbyt většinou na jarmarku, platí mzdu za vykonanou práci…) - výroba: zefektivňuje tradiční řemesla, rukodělná malovýroba, např. přadláctví, opracování dřeva, paličkování, broušení skla, výroba bižuterie apod., pracovní proces jiný než v cechovním řemesle: kooperace členů domácnosti, každý má jistý úkon práce na starosti, pracuje se podle tržního požadavku, práce často v horších podmínkách než v cechu, ale efektivnější, malovýrobce se mění v dělníka, emancipace ženské práce, zapojení i dětí.

Technologické předpoklady manufakturní činnost vznikla dříve než sama manufaktura

- stroje : mechanicko-fyzikální principy dávno známé - tj. páka, klika, kladka, kolo na hřídeli, šroub… užití v hutích, stavebnictví, tiskařství, slévačství, vojenské technice… vývoj převodových zařízení – otáčivý pohyb se převáděl v pohyb vratný (vačka, palcový převod) a naopak (klika spojená s ojnicí), poté spojení šlapadla, kliky a ojnice – tak vznikl mechanismus pro brusky, kolovraty, soustruhy…mechanická transmise táhly a vahadly, řetězem a lanem (např. pro dmychadla), řemenná transmise u delšího převodu a ozubené soukolí v kratších převodech (např. strunový převod kolovratů, ozubená soukolí a pružiny…)

                        - manufaktura centralizovaná (organizace činností v dílně, výrobní proces                    rozčleněn na mnoho jednotlivých kroků, vyšší produktivita práce, dělník                          kvalifikovaný X dělník zaučený na jeden pracovní úkon většinou v interakci se              strojem, omezení zmetkovosti)

                        - užití pracovních strojů (většinou dřevěné - celokonstrukční bez kovových                 součástek, vedle manufaktur vznikají mechanické, opravářské dílny –                            umožňují rozvoj strojnictví)

                        - užití a změny v pohonných strojích (vodní kolo, žentour…, parní stroje

                        prostřednictvím transmise pohánějí pracovní-výkonné stroje)

 

Technické a technologické změny (např. u pracovních strojů v textilnictví: hodinář z Lancashiru 1733 John Kay - rychločlunek, tkadlec a přadlák z Blockburnu 1764 James Hargreaves-zmechanizování předení, spřádací stroj, holič a obchodník z Prestonu 1769 Richard Arkwright-zdokonalení konstrukce spřádacího stroje, 1779 Samuel Crompton-stroj pro přízi různé kvality, spřádací mezek-kříženec: mule jenny, 1784 Edmund Cartwright-mechanizace tkaní, samočinný spřádací stroj selfaktor, Francouz 1801 Joseph Marie Jacquard –stav řízení dřevěnými děrnými štítky-různě vzorovaná tkanina….revolverový stav apod.) + náklady na výrobu malé + dostatek volných pracovních sil + levná surovina + potiskovací stroje (perotiny)

 

Parní stroj     – vývoj, pokusy s párou: Heron z Alexandrie, Denis Papin (od 1681 pokusy s párou, 1690 tlakový hrnec), vodosloupcové a atmosférické (ohňové neboli parní) stroje na čerpání vody z dolů J. K. Hell, Izák Potter, Edward Somerset z Worcesteru (atmosférický parní stroj), Thomas Savery (1698/9 – patenty na bezpístové parní čerpadlo), Thomas Newcomen (1705-1712 atmosférický pístový parní stroj), James Watt (1765-69 jednočinný vahadlový parní stroj-patent, 80. léta 18. stol.: dvojčinný parní stroj, vyroben v Boultonově továrně a využit 1785 v Arkwrightově textilce)

  • uplatnění: čerpání vody z dolů, pohonný stroj (např. Arkwrightova továrna), parovozy, parolodě, rozvoj železnic (parovůz: 1769 Nicolas Joseph Cugnot v Paříži, Josef Božek v Praze poč. 19. stol, typy lokomotiv: 1784 Murdoch, 1804 Trevithick, 1815 George Stephenson - lokomotiva Mylord, 1829 Stephenson – lokomotiva Rocket, 1833 Hancoch,  aj….), první parní železnice: 1804 hutní dráha Richarda Trevithicka, 1812 ozubnicová dráha J. Blenkinsopa v uhelném dole v Middletonu, 1825 osobní vlak s parní lokomotivou na dráze Stockton-Darlington, 1829 USA- spojení Baltimore –Elliots Mills, 1830 Liverpool-Manchester, 1835 Belgie a německé země, VB, USA – železnice běžné, 1837-39 železnice s ebudují ve F, Holandsku, Itálii, Rakousku, na Kubě, v českých zemích (Vídeň-Brno, Vídeň-Olomouc-Praha: příjezd parního vlaku do Prahy srpen 1845)

                        - 1849 Joule – objasnil vztah mezi tepelnou energií a mechanickou prací, potvrzení zákona o zachování energie, základy pro kinetickou teorii tepla

 

Rozvoj po Francouzské průmyslové revoluci – nové myšlenky liberalizace - v zemědělství i počínajícím průmyslu se uplatňují po celé Evropě + kontinentální blokáda (napoleonské války) + výsledky Vídeňského kongresu 1815 + vývoj směřující k revoluci 1848 (zrušení roboty, liberalizace výroby i společenského života, oktrojovaná ústava…) + trh s pracovní silou + rozvoj obchodování

 

3. Druhá průmyslová revoluce

 

Průmysl + industria – intenzívní snažení o výrobní efekt jako znak ukázněné společnosti, souvisí s odbytem sériových výrobků … tvořivost, vynalézavost člověka, techničnost

Nastupuje tovární (průmyslová) výroba - vedoucí k výrobě sériové (velkovýrobě) – pracovní proces na rozdíl od manufaktury (výrobní proces rozčleněn) byl nepřetržitý, dělník je připoután ke stroji (zvýšení produktivity práce), vědecká organizace výroby (taylorismus), nové zdroje energie (elektrická energie, spalovací motory – 1859/60 J. E. Lenoir spalovací motor poháněný svítiplynem, 1876 N. A. Otto a E. Langen – čtyřtaktní spalovací motor také na svítiplyn, ale počátek vyžití benzínu) – vyvolávají další změny ve výrobě, technické a vědecké změny (uhlí koksovatelné k výrobě surového železa – A. Darby, rozvoj těžké chemie, uplatnění umělých hmoty, cukrovarnictví, pivovarnictví aj., změny v metalurgii – Bessemerace, regenerativní pec Siemensova, Thomasace, Martinův způsob, rozvoj automobilismu, letectví…), rozvoj výrobní síly

Vliv vědeckých organizací na rozvoj výroby – zadávány konkrétní úkoly spojené s praxí např. v Royal Society (KČSN – Královská česká společnost nauk, ČAVU…aj.), ve spolcích (např. 1833 Jednota na povzbuzení průmyslu v Čechách, 1865 SIA – Spolek inženýrů a architektů v Království českém..aj.), v technických školách (1794 Ecole polytechnique v Paříži, 1707 Stavovské inženýrské učiliště v Praze, 1806 Gerstnerova polytechnika v Praze…+ systém středních odborných průmyslových škol), Vlastenecké české muzeum, Moravské zemské muzeum, Pražská univerzita, observatoř aj.

Oblasti průmyslového podnikání – podnikání šlechty ve vlastní režii, nástup měšťanstva, oblast: doly, hutě, hamry, železárny, slévárny, válcovny, papírny, sklárny, porcelánky, textilní podnikání, strojnické živnosti, elektrotechnické podnikání, chemický průmysl, cukrovary

velké stavby : silnice, železnice, telegrafní spojení, telefonní síť,  vodní spojení, urbanizace (plynofikace, kanalizace, zásobování vodou, elektrifikace, elektrárny, stavby mostů, obytných sídel apod.)

Strojnické podnikání – vzniká v českých zemích ve formě řemeslných dílen při manufakturách (opravy strojů) nebo jako slévárny při hutích, železárnách (období: 1800 – 20. léta 19. století – řemeslná-manufakturní výroba, 20.-60/70. léta 19. stol.-rozvoj strojnictví, formování tovární výroby, uplatnění parního stroje, 80. léta 19. stol. -30. léta 20. stol. –sériová výroba, elektromotor, rozšíření sortimentu)

                                   -  především na poč. a v průběhu 1 ½ 19. století přicházeli do českých zemí cizinci, kteří vytvářeli předpoklady pro rozmach strojnictví (strojírenství) :

z VB : John Andrews, Joseph J. Ruston, Edward Thomas, Bracegirdle, James Park, Richard Holmes, Evans, Joseph Lee

z něm. a rak. oblastí : Reiff, Luz, Breitfeld, E. F. Schneider, Franz Frenzel, František Ringhoffer, Gottschald a spol., Hüttner

z Holandska : Comoth

z Belgie : Regnier, Parrau

ze Švýcar: Solomon Huber

  • strojnické oblasti českých zemích: v Čechách – oblast pražská (Breitfeld, Evans, Ruston…) a liberecká (Thomas, Bracegirdle), na Moravě – oblast brněnská (Luz, Salm…), severomoravská-slezská (finančníci Rotschildové)
  • rozvoj podnikání ve strojírenství: 1811 SAG – Blanenské strojírny, 1814 Luzova strojírna ve Šlapanicích u Brna – 1821 Brněnská strojírna, 1823 Breitfeld a Evans v Praze, 1828 Vítkovické železárny, 1830 Thomas a Bracegirdle ve Starém Harcově u Liberce, 1843 rozvoj Ringhofferových závodů, 1853 vozovka Kopřivnice (Ignaz Schustala), 1866/69 Škodovy závody Plzeň, 1871 Českomoravská strojírna, 1900 vagonka Studénka

                                   -parní stroje (vyráběné především u Thomase v Praze) pracují ve 30. letech 19. století v následujících závodech: Fürstenberské železárny Nový Jáchymov (pro dmychadla – 10ks), kartounka Porgesova Praha Smíchov (16 ks), olejna J. D. Starcka Praha Karlín (10 ks), důl J. D. Starcka v Rychnově (6ks), Thomasova strojírna Praha (24ks), přádelna hedvábí v Hořicích (24 ks), přádelna bavlny Sigmunda Goldsteina (16 ks), přádelna bavlny Kastner a Richter, přádelna bavlny Dormitzer, továrna na parkety Schumann a Brabec u Plas (8 ks)….

            - výrobní strojnický sortiment realizovaný v českých zemích: obecně-výroba parních strojů, transmisí, vodních kol, pro textilnictví-spřádacích strojů, mechanických tkalcovských stavů, apretovacích strojů, zařízení barvíren, valch, bělíren, pro těžbu-čerpadla pro doly, těžní stroje, pro železárny-válcovací lavice, dmychadla, vrtačky a soustruhy, pro cukrovary-žentoury, kruhadla, parostroje, lisy, čerpadla, vývěvy, kotle, pro zemědělství-pluhy, secí stroje, šrotovníky, řezačky, mlátičky, válce a brány, pro železnice – točny, výhybky, vodojemy, výrobky pro dílny, kola, osy, vagony (lokomotivy v Horních Rakousích)…neexistují ještě konstrukční kanceláře, hlavní inženýři vzdělaní s VŠ, příprava výroby: mistři…první akcionování ve druhé polovině 19. století

 

Elektrotechnické podnikání – první elektromechanické dílny vznikají v 60. letech 19. století, výroba tlačítek, zvonků, elektrických hodin, regulátorů, klapkových tabel, baterií, spojovací materiál a zařízení (telegrafní, telefonní, signalizační apod.) – první podnikatelé: Markus Kaufmann, Pštros a Dvořák, Deckert a Homolka, Scholle a Loukota, Doms a spol., Houdek a Hervet

  • elektrotechnické podniky 80.-90. léta 19. století: 1882 František Křižík Plzeň, 1884 Waldek a Wagner Praha, 1887 Bartelmus a Donát Brno, 1895 Alois Duda Praha, 1896 Emil Kolben Praha, 1898 L. Očenášek Praha, 1904 E. Janík a spol. Brno
  • po roce 1918 elektrotechnické podniky zakládány i státem – Telektra, Telegrafie
  • vliv zahraničního kapitálu z Německa, Francie, Anglie

 

Doprava, telegrafní a telefonní síť, urbanizace

- rozbor dopravy (splavňování a regulace řek, průplavy, silnice, mosty, koňská a parní železnice, městské a příměstské dráhy…), telegrafní a telefonní síť v návaznosti na stavby železnic, města ztrácí středověký ráz – bourání hradeb a fortifikací pro rozvoj industrializace – plynofikace, kanalizace, rozvod vody, výstavba továren, dělnických čtvrtí, nových obytných čtvrtí

 

4. Hospodářský vývoj českých zemí v době druhé PR

- vídeňský velkokapitál ovlivňoval v českých zemích klíčová průmyslová odvětví: textilnictví, hutnictví, strojírenství, sklářství, chemii a znemožňoval domácí buržoazii se v těchto oborech zcela uplatnit.

- česká buržoazie ovládala střední a malé podniky: v zemědělství, řemeslné výrobě a živnostenském podnikání v oblasti služeb a obchodu, v cukrovarnictví, v odvětví potravinářského průmyslu (vlastnila 20-33% kapitálové hodnoty průmyslu v českých zemích)

- český kapitál byl na konci 19. století ve strojírenství (výroba zemědělských strojů v Předlitavsku v rukou českých podnikatelů, Českomoravská, Daněk,), v elektrotechnice (Křižík, Kolen), v textilnictví (Hendrych, Klazar, Bartoň, Menčík), kaolinka v Horní Bříze

- na rozdíl od koncentrovaného vídeňského kapitálu vykazovala akumulace českého kapitálu dlouho rozptýlenost, zřídka byl český kapitál v bankách, spíše se nacházel ve stovkách občanských a živnostenských záložen, ve spořitelnách, v rozvětvené síti venkovských kampliček, koncentrace až koncem 19. století (obchodní banky, Ústřední banka českých spořitelen, družstevní ústředny)

- finančně silné občanské a živnostenské záložny předávaly své přebytky peněz Živnobance (1869), peníze z kampeliček a živnostenských záložen šly do Agrární banky (1911), další banky: Pražská úvěrní banka, Česká průmyslová banka, Moravská agrární apr¨ůmyslová banka, Česká průmyslová banka, Ústřední banka českých spořitelen

- české banky v českých zemí pěstují komisionářské obchody: s cukrem, uhlím, železem, stavebními hmotami, dřívím, lihem, melasou a zemědělskými plodinami

-  české banky mají vliv v ruské a polské části Polska, jihoslovanských oblastech, Maďarsku, Rusku, Bulharsku

- český kapitál se propojoval s vídeňským, otvírají s filiálky bank ve Vídni (Živnobanka, Česká průmyslová banka), obchod s Terstem, Chorvatskem, Haličí, Uhry

- spojuje se konzervativní česká buržoazie s historickou šlechtou

- finanční skupiny, organizace průmyslníků, monopoly – např. vliv Rothschildovy finanční skupiny na Předlitavsko (půjčují státu v případech finanční tísně) – vliv na vládní kruhy, na státní aparát

- kartely, syndikáty, koncerny

- cla, fiskalismus (státní výdaje nekryly na přelomu 19. a 20. století vypsané daně, a tak se užívalo státních půjček)

- konsorcia bank určovala podmínky úvěru, který již nebyl výpomocí v nouzi, ale začal být běžnou součástí  průmyslového a obchodního podnikání. Kartely a syndikáty ovlivňovaly odbytové poměry dohodami o cenách …rozvoj vídeňského německého kapitálu

- české prostředí se snažilo ovlivnit hospodářskou politiku pomocí mladočechů v říšské vládě a českých úředníků v centrálních vídeňských úřadech

- emancipace české buržoazie k slovanským zemím, k Rakousku-Uhersku, k českým a moravským Němcům,

- politicky: revoluce 1848, Bachovský absolutismus, pasívní resitence v 60.-70. letech 19. století, 1871 boj o fundamentálky, vznik společenských a odborných spolků, tábory lidu, rozvoj české politiky od ½ 70. let 19. století, nástup do českého zemského sněmu, do vídeňské politiky, boj o jazyková nařízení (1880 Stremeier), 1890 punktace, poč. 20. století – volební právo, upevnění české buržoazie ekonomicky i politicky, ale stále v rámci Rakouska-Uherska

 

5. Podnikatelé (příklady) – J. J. Ruston, Porgesové, F. Ringhoffer, J. Walter, E. Škoda, F. Křižík, E. Kolen

1. Joseph John Ruston

 

První parník nesl jméno Bohemia a pro anglického podnikatele Johna Andrewse ho postavil jeho krajan Joseph John Ruston, který zakoupil strojírnu Na Švábkách nedaleko Vltavy a nedaleko ní postavil i malou loděnici.


Na počátku 19. století byla lodní doprava mezi Mělníkem a Prahou velmi obtížná. Cesta vedla proti proudu, hladina byla nízká a neexistoval jiný pohon než vítr nebo veslování. Teprve vynález parního stroje a první pokusy mechanika Josefa Božka z roku 1817 ukázaly tomuto odvětví nové možnosti. Skutečným zakladatelem paroplavby v Čechách byl však až anglický podnikatel John Andrews, který roku 1839 získal císařské privilegium na provozování  paroplavby po Vltavě a Labi.

1.2 Cesta z Prahy do Drážďan

Andrews měl v oboru paroplavby zkušenosti již z Vídně. V rove 1829 tam založil První dunajskou paroplavební společnost, pro kterou od roku 1832 pracoval také anglický lodní inženýr Joseph John Ruston. Po obdržení licence se oba muži přesunuli do Prahy. Andrews měl v úmyslu založit paroplavební akciovou společnost, ale pro nedostatek zájemců a nedůvěru úřadů mu tento záměr nevyšel. Rozhodl se tedy celý projekt financovat sám a Rustona pověřil stavbou prvního českého parníku, který dostal název Bohemia. Na vodu byla loď spuštěna 1. května 1841 a první zkušební plavby proběhly o dva týdny později za účasti mnoha novinářů i veřejných činitelů.


Jelikož byly všechny zkoušky úspěšné, vydala se Bohemia 23. května 1841 na svou první plavbu do Mělníka a dále do Obříství, které bylo vhodným mezipřistáním pro plavbu do Drážďan. Do saské metropole loď dorazila 26. května večer a ihned slavila velký úspěch - protože německé parníky totiž měly větší ponor a pro nízký stav vody nemohly v té době vůbec plout.


1.3 Parníkům začala konkurovat železnice


Andrews s Rustonem se brzy rozhodli, že za výchozí bod svých plaveb do Drážďan zvolí Obříství, protože se ukázalo, že Vltava není pro pravidelný lodní provoz způsobilá. Přestože museli cestující z Prahy část cesty urazit bryčkou nebo dostavníkem, stala se paroplavba zanedlouho oblíbenou a podnikání se velmi dařilo. Parník Bohemia byl brzy rozšířen a roku 1846 byl do chodu uveden i druhý parník s názvem Germania.


O rok později John Adrews zemřel. Ruston se oženil s jeho vdovou a stal se majitelem celého podniku. Přikoupil v Sasku ještě třetí parník Saxonia, který překřtil na Constitution. Reagoval tím nejen na velký zájem veřejnosti o jízdy do Drážďan, ale také na zvýšený tlak saské konkurence.


Podnikání v lodní dopravě však v roce 1851 ohrozila dostavba železnice z Prahy do Podmokel (dnes část Děčína) a dále do Saska. Ruston se rozhodl prodat všechny parníky Saské paroplavební společnosti a nadále se věnoval své strojírně v Praze - Karlíně.

1.4 Pražská paroplavební společnost (PPS)


Česká paroplavba však odchodem Rustona neskončila. V roce 1864 byla v Praze založena Česká akciová společnost pro paroplavbu na řece Vltavě. Jejím předsedou byl zvolen pozdější primátor František Dittrich. V roce 1865 vyjel na řeku první parník s názvem Praha a jeho úvodní cesta vedla do nedalekých Štěchovic, kam byla později zavedena pravidelná linka.

Zájem o paroplavbu nadále stoupal a firma, roku 1915 přejmenována na Pražskou paroplavební společnost, velmi prosperovala. Dříve poklidné městečko Štěchovice začalo žít turistickým ruchem, parníky tam ročně přivážely přes milion návštěvníků.
Úpadek nastal až ve 30. letech, když ČSR zasáhla světová hospodářská krize. Roku 1936 odkoupil Pražskou paroplavební společnost stát a začlenil ji do Československé plavební společnosti labské, později labsko - oderské. V dobách socialismu pak nějaký čas patřila také pod Dopravní podnik hlavního města Prahy a teprve od roku 1992 je znovu v soukromých rukách. Současná Pražská paroplavební společnost vlastní parníky dva - Vltavu a Vyšehrad.

1.5. Ruston a spol.

Karlínská strojírna Ruston a spol. se mezitím věnovala stavbě lodí a různých železných konstrukcí. Měla pobočky u Vídně i v Budapešti, kde zaváděla výrobu řady moderních strojů a zařízení. Úspěchu dosáhla především proto, že intenzivně spolupracovala s Anglií. Joseph John Ruston podnik vedl do roku 1865, poté svůj podíl prodal a odstěhoval se do Vídně.

Roku 1869 se firma změnila na akciovou společnost s názvem Pražská akciová strojírna (PAS), dříve Ruston a spol. Podílela se na stavbách železničního mostu u Výtoně (1872), krovu pod Chrám svatého Víta a po povodních v roce 1870 také na opravě pražského Karlova mostu.

V roce 1907 získaly v karlínské strojírně majoritu Škodovy závody. Roku 1914 vznikla spojením výrobců strojů nezbrojního charakteru firma Spojení strojírny, a.s. dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhoffer.

V karlínské továrně se začaly vyrábět kolové konstrukce, nejdříve pro Prahu a od roku 1951 i pro ostatní československá města. Továrna byla několik desetiletí součástí dílen Dopravního podniku hlavního města Prahy a teprve v dubnu 1994 byla vyčleněna do samostatné dceřiné společnosti. Koleje a výhybkové systémy dnes firma vyrábí pod názvem Pražská strojírna (mezi Pražany však stále nesla označení Rustonka.).

Joseph John Ruston (3.3.1809 Londýn - 2.3.1895 Vídeň)

Konstruktér a plavební podnikatel Joseph John Ruston se narodil 3. března 1809 v Londýně.

Jeho otec byl lodník na Temži. Mladý Ruston se vyučil lodním tesařem, pracoval v Boultonově strojírně a u Jamese Watta v Soho u Birmighamu, kde stavěl stroje. Jako plavčík se vydal na cestu plachetnicí, která vezla ovce do Austrálie. Měl bratra Johna Josepha Rustona (1820-1873).

Od roku 1832 pracoval ve Vídni pro paroplavebního průkopníka Johna Andrewse, se kterým přišel i do Čech. Zavázal se postavit jeden až dva parníky. Znal dobře plavební poměry v českých zemích. V roce 1841 pro Andrewse postavil první český parník Bohemia (s parní strojem s kývacími válci), který byl lehčí a méně hmotný než podobné tehdejší lodě (38,8 m dlouhý, široký 4,7 m, ponor 40-50 cm, štíhlý trup, rychlost 14km/h, pro 140 cestujících, se salony 1. a 2. třídy, se salonkem pro 12 dam, s lodní kuchyní s nepřetržitým provozem), a později ve svém závodě v Praze - Karlíně zkonstruoval i další lodě. Bohemia (řídil ji i sám Ruston až do Drážďan) měla i další zlepšení - dřevěný trup lodi byl vystužen železnými úhelníky. Ruston ho postavil na břehu Vltavy Na Švábkách v Karlíně a zkoušel ho na Vltavě, měl na něm podíl 8000 zlatých. Ve své továrně vyráběl i ruční bagrovací stroje pro Vojtěcha Lannu. Strojírnu Na Švábkách koupil od svého krajana Edwarda Thomase z Bristolu, který tam vyráběl parní stroje. Zcela ji Ruston odkoupil v roce 1850 spolu s Davidem Evansem, který dříve pracoval s Breitfeldem a s Leem. Továrna stála naproti Invalidovně a mezi ní a řekou byla ještě parcela, kterou Ruston též zakoupil pro své podnikání a stavbu lodí (loděnice). Továrna nesla jméno Ruston a spol., později Pražská akciová strojírna (PAS).

Ruston žil v Andrewsově stínu. Po jeho smrti se v roce 1847 oženil s jeho vdovou Isabello Elisabeth, která však o rok později zemřela a Ruston získal českou paroplavbu mezi Obřístvím a Drážďany plně do svých rukou. Provozoval ji do roku 1851, kdy z obavy před železniční konkurencí všechny lodě prodal Saské paroplavbě. Nadále se věnoval pouze vedení karlínské strojírny, ve které působil až do roku 1865. Poté svůj podíl prodal a odstěhoval se do Vídně. Ruston měl 2 syny a 2 dcery s Barbarou Viktorií Belhovou, s níž se oženil v srpnu 1862, ale vzápětí se s ní rozvedl. O děti se starala Magdalena Liedermannová, od roku 1860 Rustonova hospodyně. Těsně před svou smrtí se s ní Ruston oženil. Zemřel ve Vídni 2. března 1895.

John Andrews (1784-1847)

Anglický podnikatel John Andrews byl průkopníkem paroplavby v Rakousku - Uhersku.V roce 1829 založil ve Vídni první paroplavební společnost, ve které provozoval nákladní plavbu na středním a později i dolním toku Dunaje. Roku 1839 získal privilegium na paroplavbu po Vltavě a Labi. První kolesový parník Bohemia pro něj zkonstruoval Joseph John Ruston v roce 1841 a po úspěšných zkouškách byla zahájena paroplavba do Drážďan. Vltava byla v té době těžko splavná, proto byla za první přístav zvolena obec Obříství, kam se Andrews také přestěhoval. Zemřel 27. dubna 1847 a pohřben je ve Vídni.

2. Příklad vývoje - charakteristika průmyslového Smíchova s Košířemi a jejich významní podnikatelé (Porges, Ringhoffer, Walter - viz webové stránky Prahy 5)

2.1 Války o rakouské dědictví a jejich dopad na Smíchov a Košíře

Ve vývoji Smíchova a Košíř sehrála velkou roli válka o rakouské dědictví, která se rozhořela po smrti císaře Karla VI. V říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho mladičká dcera Marie Terezie, což u okolních panovníků i přes akceptovanou pragmatickou sankci vyvolalo představu snadné kořisti. Bavorský vévoda Karel Albert si činil nárok na České království a císařský titul. Pruský král a markrabě braniborský Bedřich II. měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko, což se mu bez většího odporu podařilo. Saský kurfiřt Bedřich August II., který už držel titul polského krále, chtěl připojit Moravu. V pozadí stála Francie, neboť mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá řevnivost.

Spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíře tehdy byly vypáleny, usedlíci přišli o vše a ještě dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlačila. Politické postavení habsburské monarchie zesílilo a na její stranu začali přecházet i bývalí protivníci. Tyto úspěchy znepokojily pruského krále do té míry, že počátkem června 1744 obnovil spojeneckou smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v značné přesile proti rakouskému vojsku, zaneprázdněnému jinými válečnými operacemi, v září dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zvířectvem do lesů, odmítalo Prusům prodávat potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, přípřež a důležité informace, ba dokonce se podílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojům. Za této situace se v Čechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasů, kteří přešli na stranu Rakouska. Důmyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlačeni. V květnu 1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném nepřátelském obklíčení.

Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a začali systematické ostřelování nevojenských objektů, aby zlomili vůli obyvatel k odporu. Ve městě se nedostávalo potravin, ani léčiv pro raněné, kterých stále přibývalo. Nově zformovaná rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitvě u Kolína nepřítele porazit, čímž se aktivizoval spojenecký pakt s někdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostřednictvím i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo značnou finanční i vojenskou podporu. Prusové museli vyklidit zemi.

Obyvatelstvo bouřlivě oslavovalo, avšak škody po ostřelování se odstraňovaly po několik desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchově a v Košířích. Zejména vinice utrpěly rozsáhlé škody, když byla réva v době válek hromadně používána jako palivo.
Po smrti ruské carevny Alžběty se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a několika říšských zemí, musela v únoru 1763 podstoupit s konečnou platností Slezsko. Monarchie tak přišla o svou průmyslovou oblast. Proto se začal budovat průmysl v Čechách. Právě upadlý prostor doposud spíše zemědělského Smíchova a Košíř se stal ideálním místem pro zakládání nových dílen a později stále rozsáhlejších podniků.

Levné pozemky v sousedství Prahy lákaly podnikatele ke stavbě továrních budov. Využít pro výrobu či ubytování dělníků bylo možné i starší budovy opuštěných letohradů. V druhé polovině 18. století tu nacházíme tkalcovské dílny a dílny na výrobu klobouků. V roce 1750 v bývalé Westerholdovské zahradě vznikl podnik na výrobu barchetu (silná teplá bavlněná látka). Nefungoval však příliš dlouho. Roku 1798 byl zbudován v Košířích parostrojní pivovar (zrušen 1934). Na počátku 19. století byla v Buqoyce zřízena továrna na výrobu cikorie Františka Delormé. V sousedství Eggenbergu byla ve zpustlém letohrádku hraběte Kaunice zřízena továrna na výrobu šátků. Později se tzv. Amerika stala činžákem pro 180 nejchudších dělníků. Trosky Slavatovského paláce i s pozemky využil Aron Przibram (Příbram) pro výrobu kartounů (bavlněná tkanina určená k pestrému potištění). Roku 1830 koupili bratři Porgesové Buqoyku a zřídili konkurenční kartounku. V místech dnešního pivovaru Staropramen vznikla roku 1841 porcelánka K. L. Kriegela a v jejím sousedství na místě bývalé usedlosti Valentinka roku 1849 založil Jan Kohout továrnu na mlýnské stroje. (O třicet let později se zde také začaly vyrábět bicykly. Kohoutovi synové dosáhli významných světových úspěchů na poli cyklistiky.). Byla zde také bělidla, cukrovar, papírna aj. Roku 1843 František Ringhofer založil továrnu na kotle a železniční vagony, která se v průběhu let stala jednou z největších ve svém oboru v celé Rakousko- uherské monarchii. Roku 1857 byla založena Plynárna pražské obce. V Eggenbergu zřídil roku 1868 Vilém Pick továrnu na chromotisk. Rok 1869 je rokem založení Akcionářského pivovaru na Smíchově (dnes Staropramen), roku 1871 založil Jan Stejskal Občanský a akciový pivovar U čísla 1 (dnes tiskárna Libertas) a roku 1878 byl U Zlatého anděla založen pivovar se sladovnou Josefa Preisslera. Roku 1897 vznikla firma Svátek a spol. - kvasírna a sklepy s programem výroby léčivých maltonových vín (Maltoferrochin a Condurango). Václav Neubert roku 1902 postavil grafický ústav na Smíchově v dnešní Grafické ulici.

Továrními komíny naježený levý břeh byl pro svou novou podobu nazýván stokomínovým Manchesterem.

2.2 Porgesové z Portheimu a kartounky

Na počátku 19. století vlastnili bratři Mojžíš (Mosses) a Juda Porgesové malé dílny na potiskování kartounů na Starém Městě. Zaměstnávali jediného mistra s rodinou. Obchodem s textilním zbožím bohatli a roku 1815 koupili pozemky na Smíchově od holandského podnikatele F. Delorme, který zde na místě někdejšího letohrádku Michnů z Vacínova a později hraběte Františka Leopolda Buquoye provozoval továrnu na cikorii. V těsném sousedství o několik měsíců dříve založil svůj konkurenční podnik Aron Przibram (Příbram) na místě někdejší Slavatovské zahrady mezi dnešním Arbesovým nám. a Vltavou. Porgesové svou kartounku postavili zhruba v místech dnešního Náměstí 14.října, na pozemcích náležících k letohrádku zvanému dnes Portheimka. Samotný letohrádek využívali jako rodinné sídlo. Přestavbou bývalých skleníků přistavěli k vile boční křídla (Levé bylo později ubouráno kvůli stavbě sousedního kostela sv.Václava.) Jejich továrna byla na svou dobu velká a velmi dobře vybavená. Roku 1841 zde vykonal návštěvu i císař Ferdinand V. a nadšen provozem dal Porgesy uvést v šlechtický stav s přídomkem von Portheim.

 

V továrně pracovalo až 500 lidí. Poměry zaměstnanců byly zřejmě dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin. Kvalifikovaní lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které sami museli platit, a proto často zaměstnávali své ženy a děti od osmi let. Těmto dětem se říkalo "štrajchpudlíci"(z něm.anstreichen) a jejich práce spočívala v máchání kartonů ve vodě a roztírání barev. Také učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Čerství absolventi měli poloviční plat než ostatní dělníci. Proto bylo také zaměstnáváno dvakrát tolik učňů než dělníků. 17.6.1844 dělníci začali vyjednávat s továrníkem Porgesem, neboť jejich práce byla nahrazována perrotinkami a jejich mzda tím pádem klesla na cca 12 zlatek týdně. Dělníci v čele s Josofem Ulbrichem žádali původní mzdy a odstranění mechanizace podniku. Zahájili stávku, ale Porges prohlásil, že mu bude jen vhod, bude-li moci propustit na padesát dělníků. Stávka se rozšířila i na další pražské kartounky, práce byla zastavena a perrotiny zejména v Porgesově továrně zničeny. Dělníci se 19. a 20. 6. shromáždili k demonstracím a žádali si zásah místodržícího arcivévody Štěpána v jejich prospěch. Porges si však sjednal pomoc vojska a stávku potlačil. Šest vedoucích představitelů nechal zatknout, stovky jich byly vyslýchány. Platy byly nepatrně zvýšeny a po proklamativních slibech se dělníci vrátili do práce.Stávka zaměstnanců kartounky byla prvním otevřeným konfliktem dělnictva se státní mocí. Méně se v minulosti mluvilo o tom, že stávka dělníků na sebe nabalila také lůzu, která svůj hněv obrátila obecně proti všem židovským podnikatelům a obchodníkům, jejichž obchody byly zničeny.

V roce 1872 byla Porgesova kartounka sloučena s Příbramovou v jediný podnik řízený akciovou společností Prag-Smichower Karttun-Manufactur. Součástí podniku byla také tkalcovna. V té době pohánělo 29 parních strojů celkem 32 válcových tiskacích strojů a plných 1026 strojů tkalcovských.

Kartounka byla zlikvidována na počátku 20. století. Pozemky byly odprodány městu na stavbu činžovních domů.

"Můj otec byl tiskařem kartonů. Nesmíte zapomenout, že tento druh lidí vedl tenkráte také zvláštní život, o jakém nynější tovární dělníci nemají ani pojmu. Tiskaři vydělali slušný peníz a vlastníky továren v pravém slova smyslu terorisovali. V tu dobu, jakož i později, a sice do doby, kdy zavedeny byly v továrnách stroje, záviseli továrníci od dělníků a nikoli dělníci od továrníků jako nyní. Tiskaři pracovali, kdy se zlíbilo jim, a nikoli, kdy přál si tak vlastník továrny, který se vůbec nikdy nesměl odvážit dáti nějaký rozkaz, nýbrž vždy musil slušně a mnohdy dosti důtklivě prositi, než vrátili se zpupní dělnící do práce. Příčinou toho byl nedostatek pracovních sil. Tiskaři zřídkakdy pracovali celý týden. Obyčejně si dali v sobotu vyplatit mzdy a zasedli v celých sborech do hospod, odkud se nehnuli, až propili poslední groš, takže skoro vždy teprve ve středu nebo ve čtvrtek začali znovu pracovat.Vedli tudíž život pustý a divoký, a není divu, že nestrpěli mezi sebou druha, který by byl vedl život spořádaný a pracoval snad, když většina popíjela. Otec můj musil se podrobit disciplíně, v které spočívala síla dělnictva tehdejší doby oproti továrníkům." (Jakub Arbes: Šílený Job, 1879)

"Smíchov to byla také chudina. Spousta ubohých a ponížených lidí, kterým nezáleží na ničem, kteří nemají o nic zájem, jen jak by sebe a děti udrželi naživu. Pobledlí v tvářích, vychrtlí, udření, ženy v nejchudších kartounových sukních, muži v šatech záplatovaných, neholení a zarostlí... (...) Z kartounky to páchlo ohavně barvami strojově vtiskovanými na laciné kretóny a odtud vycházeli dělníci a dělnice, jejichž ruce a někdy i obličeje nesly stopy ohavných barev..." (Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj, 1938. Popisuje zde Smíchov v letech 1876-1890).

2.3 Perotiny a jiné potiskovací stroje

Dodnes jsou perotiny – potiskovací stroje uchovány v Textilním muzeu Tiby v České Skalici  (např. dvoubarevná perotina berlínské firmy Caspar Hummel), v zahraničí např. v Musée de l´Impresion sur Etouffes ve francouzském alsaském Mulhouse.

Perotina byl formový tiskací stroj, který potiskoval dlouhými úzkými formami najednou celou šíři textilie. První takový stroj v českých zemích užíval již roku 1790 Jan Josef Leiteberger, majitel kartounky v Zákupech. Jeho vnuk Eduard Leitenberger si nechal v roce 1818  patentovat formový stroj na potiskování lněné, bavlněné a hedvábné příze. Konstruováním potiskovacích strojů se zabývali:

1821 Fuchs ve Vídni

1823 Palmer v Anglii

1834 Perrot v Rouenu ve Francii – perotina, patent na 15 let (podobné zařízení patentoval E. Leitenberger 1836 – leitenbergina či eduardina – tisk až 8 barev současně).

Perrot působil jako mechanický inženýr, sloužil ve vojsku jako plukovník a roku 1839 byl vyznamenán vysokým francouzským řádem Čestné legie. Perotina byl stroj na rychlé potiskování látek formami a u prvních strojů až 4 barvami současně. Později byly perotiny nahraženy válcovými stroji. Perotiny byly výhodné pro podnikatele, neboť měly nízké výrobní náklady a spotřebu energie a obsluhu zajistil jeden člověk. Stroje mohly provádět i zvláštní operace, jako výrobu modrotisku. Pohon perotiny zajistila obsluha stroje, parní stroj, později elektromotor. Barvu na reliéf perotinových forem nanášeli pomocníci (často děti obsluhy), tzv. štrejchýři nebo štrajchpudlíci (viz výše). Později bylo ke stroji přidáno mechanické natírací zařízení, které přenášelo pomocí válečků barvu z korýtek na podušky, které se vzápětí přitlačily na reliéfy forem. Po dvojnásobném nanesení barvy se formy obtiskly na tkaninu, přenesly na ni vzor a barvu a  mechanicky se od látky oddálily. Tkanina se posunula o šířku reliéfu formy vpřed a celý proces se opakoval. Formy (úzké obdélníky-konstrukce) do perotin se vyráběly ze dřeva, jejich reliéf byl buď dřevěný, z celokovových odlitků nebo smíšený ze dřeva a kovu. Jejich výroba byla poměrně zdlouhavá a pracná.

V českých zemích se takové stroje objevovaly v kartounkách od konce 30. let 19. století (1838 v továrně bří Taussigů v Praze-Bubenči, 1844 v Praze bylo již 12 strojů Perrotovy konstrukce v kartounce bratrů Mossese a Leopolda Porgesa von Portheim na Smíchově, v kartounkách v Merklíně na Karlovarsku, v České Lípě, Zákupech, Varnsdorfu a jinde). Později se dovážely tyto potiskovací stroje z německých výroben Caspara Hummela z Berlína a C. C. Haubolda, A.G. z Chemnitz. V českých zemích se používaly 3-4 barevné perotiny pro jednostranný tisk.

Při tisku třemi barvami dosahovaly perotiny cca v roce 1884 výkonu asi 1250 m potištěné textilie za 24 hodin (stejnou výkonnost mělo 20-25 ručních tiskařů). Proto proti perotinám ruční tiskaři vystupovali již ve 40. letech 19. století. Byli totiž kvalifikovanými dělníky, často továrníky privilegovanými a dobře placenými a jim perotiny brali mzdu. Vystoupili proti nim v hromadné stávce ručních tiskařů v červnu 1844 „…poněvadž ty mašiny jim na výdělku škodují“. Od 17. 6. 1844 se stávkovalo a stávka přerostla v roztlučení nenáviděných mašin nejen u Porgesa, ale i dalších kartounkách u Epsteina, Dormitzera a Brandejse. Stávku ukončilo až povolané vojsko dne 24.6.1844.

Formové tiskací stroje přispěly k mechanizaci textilního tisku v řadě evropských zemí. Nedokázaly však konkurovat válcovým potiskovacím strojům, a tak bylo perotin v praxi po 1. světové válce již jen málo. Perotiny zůstaly do roku 1919 např. u firmy Schlesinger a Schiffer ve Slanici na Oravě a v tiskárně Královedvorské firmy M. B. Neumann a synové, do roku 1923 u firmy Jan Polach ve Frenštátu pod Radhoštěm, do roku 1938 ve slovenské továrně na modrotisky Karola Benyáše v Banské Bystrici, po 1945 zůstaly i v Olejnici na Moravě, ve Strážnici, Veselí na Moravě, Púchově a v dílně Detva ve Vrbové u Piešťan byly 3 perotiny ještě v 90. letech 20. století.

2.4 Vlastní průmyslový vývoj Smíchova a Košíř

Ještě v polovině 19. století žilo na Smíchově sotva 2500 obyvatel, převážně nečeského původu (je ovšem třeba započíst úbytky obyvatelstva v souvislosti se dvěma cholerovými epidemiemi). V Košířích počet obyvatel nedosahoval ani 1000. Výstavbou nových průmyslových podniků nastává nové období v historii Smíchova. Smíchov definitivně ztrácí charakter idylického venkova a stává se průmyslovým předměstím Prahy, na které byl oficiálně povýšen patentem Ferdinanda V. dne 15. ledna 1838. Roku 1849 získali Smíchovští vlastní znak. Jeho podkladem je část znaku Prahy, čímž dali najevo svou sounáležitost s královským hlavním městem. Doplněn je o znaky bývalých jurisdikcí (jinonické po Schwarzenbercích, c. a k.vinohradské, pod jejíž pravomocí byl Smíchov až do roku 1848, a pražského purkrabího). Roku 1848 získal Smíchov samosprávu a bývalý rychtář Josef Ulian se stal prvním purkmistrem. V obecním zastupitelstvu měli převahu němečtí podnikatelé.

Roku 1851 došlo ke splynutí Smíchova a Košíř v jednu obec. Bývalé košířské vinice, které doposud spadaly úřadem Hor viničních k rakovnickému kraji, připadly konečně obci. Zřízením farní expozitury při kapli Nejsvětější trojice se Košíře osamostatnily z farnosti libocké, k níž dlouho náležely. Roku 1859 byly Košíře povýšeny na samostatnou obec, ale vztah se Smíchovem byl nadále velmi těsný a dnes jsou hranice mezi nimi prakticky setřeny. Jen v mapách řežou v ostrých zákrutech a výběžcích ulice napříč. Venkovský charakter Košíř se zachovává jen v jeho okrajových částech. Roste výstavba, přibývá dělníků zaměstnaných obvykle v sousedním Smíchově, košířském pivovaru, kruhových cihelnách, v továrně na drátěné zboží a opravy strojů či v rozsáhlém zahradnictví.

V souvislosti s výstavbou České západní železniční dráhy na trase Praha-Plzeň-Furth im Wald, vycházející ze Smíchovského nádraží, nastává obrovský populační a stavební boom na Smíchově. Dráha byla uvedena do provozu v roce 1862. Roku 1864 zde bylo napočteno již přes 15 000 obyvatel. V roce 1872 přibyla Buštěhradská dráha se dvěma viadukty, zvanými Pražský Semmering a o rok později Pražsko-duchcovská dráha. Pražskou spojovací dráhou byl Smíchov spojen s nádražím císaře Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) přes železniční most pod Vyšehradem. Pro spojení s Smíchova s Prahou mělo velký význam vybudování mostů přes Vltavu: most Františka Josefa (1841, dnes most Legií), Železniční most (1872, přestavěn 1901), Palackého most (1878, původně vyzdobený nádhernými sousošími Václava .Myslbeka, po roce 1945 přenesenými na Vyšehrad).

Z Karlína na Smíchov jezdil od roku 1870 omnibus, pérovaný vůz s uzavřenou skříní pro 10 až 20 osob, tažený jedním či dvěma páry koní. Cenou jízdného byl dostupný i středním vrstvám. Později byl omnibus nahrazen koněspřežnou tramvají Eduarda Ottleta (1875). Byla to třetí pražská koňka. Vozovnu měla od roku 1883 na Smíchově v dnešní ulici Na Valentince neboť tramvajová trať vedla až na dnešní Smíchovské nádraží (tehdy Západní nádraží). Od nádraží vedl oblouk ke "kůlně na vozy" koňky. Vedle této jednoduché vozovny stály i stáje pro koně. Koňka sloužila do roku 1905. Pak byla dráha elektrifikována. Na Valentince zatahovaly tramvaje ještě dlouho a stejně jako vozovna v Košířích pro tramvaje spojující Smíchov a Košíře (Hlaváčkova elektrická trať, roku 1896), fungovala zdejší vozovna do roku 1937, kdy zahájila provoz vozovna v Motole. V letech 1939-1972 tu ještě byly garážovány trolejbusy.

Vzniká řada společensky prospěšných budov. Na Smíchově byla postavena budova radnice s četnickou stanicí, řada škol obecních, měšťanská škola, reálné gymnásium v Husově ulici, divadelní Aréna Švandy ze Semčic, později stálé Švandovo divadlo v domě U Libuše, poštovní úřad, spořitelna, sokolovny, dělnické obytné kolonie, lázně, kasárna (Albrechtova poté Štefánkova, dnes Justiční palác), hřbitov na Malvazinkách pro Smíchov. Také v Košířích během 80. let vzniká policejní strážnice a pošta s telegrafem, dále chorobinec a ústav pro slepce a hřbitov na Kotlářce.

Vyrůstají nové církevní stavby. Na Malostranském hřbitově byl postaven nový farní kostel pro Košíře, kostel Nejsvětější trojice (1873). Na dnešní Plzeňské třídě byla vybudována novorenesanční synagoga (1863, upravená 1931). Návrší nad Kinskou zahradou dostalo zajímavou formu siluetami kostela Nejsvětějšího srdce Páně (1884) s klášterem stejnojmenné kongregace a klášterem Sv.Gabriela s kostelem pro beuronské benediktinky, který nechala založit hraběnka Šporková. Nový farní kostel Sv.Václava byl postaven v roce 1885 ve stylu vlašské renesance podle architekta Antonína Barvitia.

Jiné stavby naopak navždy ze smíchovské půdy zmizely. Zásadní pro semknutí s Prahou bylo zboření městských hradeb včetně Újezdské brány roku 1891. Poněkud zbytečně byl tehdy zbořen i prastarý kostelík Sv. Filipa a Jakuba, jehož vnitřní vybavení bylo přeneseno do stejnojmeného kostela vybudovaného v roce 1896 na Malvazinkách. Kvůli novostavbě basiliky Sv. Václava bylo ubouráno levé křídlo barokní Portheimky.

Bohatě se rozvíjel i společenský a kulturní život. Jmenujme divadelní činnost Švandova souboru, rozvoj spolkové činnosti (např. sokolský spolek Tyrš), pravidelné dostihy na Císařské louce, kde se též roku 1896 konalo první pražské derby mezi Spartou a Slávií, zpřístupnění Kinského sadů a vytvoření národopisného muzea v letohrádku Kinských (1902), první veřejné promítání na Smíchově v budově pivovaru roku 1905 a do roku 1916 vybudování pěti stálých biografů (Bio Lido, Maják, Sport, Zvon a Na Knížecí), zábavní park na Klamovce, kde od roku 1905 provozoval přírodní kino Viktor Ponrepo. Roku 1908 byl podle architekta A. Čenského postaven Národní dům s přilehlou tržnicí (16.5.1921 se zde konal slučovací sjezd komunistických složek a byla založena KSČ). Kolem roku 1903 byly vybudovány domy na Janáčkově nábřeží, z nichž nejvýznamnější je dům č.p.1055 zdobený Alšovými výjevy ze života Chodů a č.p.1114 s bohatou secesní fasádou a novorenesančními motivy.

Dne 19. září 1896 byly Košíře ještě před Smíchovem povýšeny císařským patentem Františka Josefa I. na město. Městský znak tvoří příčně dělený štít, v horním modrém poli se třemi kosíři, v dolním zlatém poli s modrým lvem.Tehdy zde bylo již 200 domů a 6 500 obyvatel. Dne 22.února 1903 byl povýšen na město i Smíchov. Městský znak doznal oproti předměstskému menších změn: orel obklopený praporky byl postaven přímo na štít a na jeho místě ho nahradila hradební koruna. Praporky byly původně červenobílé, nyní jsou pestré. Na Smíchově už žilo přes 47 000 obyvatel v tisíci popisných čísel.

Provinční předměstský ráz postupně docela mizí a nové urbanistické plány Smíchov i Košíře se přizpůsobují městskému životu. V letech 1901-1904 zmizeli významní svědci místního historického vývoje. Za oběť nové výstavbě totiž padla slavná botanická zahrada, jako poslední rozsáhlejší zbytek někdejší rozsáhlé zelené enklávy na levobřeží Vltavy. Zbořeny ale byly také Příbramovy a Portheimovy kartounky, s nimiž na Smíchov přišel velkoprůmysl a s ním i dynamické změny a zrychlený vývoj. Starý Smíchov zmizel i se svými skvostnými zahradami v blízkosti starodávného kostelíka, též zmizelého, i se svými zpustlými letohrádky přebudovanými na první továrny. Na místo nich byly narýsovány nové ulice s řadami několikapatrových domů, nábřeží tehdy Ferdinandovo, nyní Janáčkovo, s výstavními secesními domy.

2.5 Období mezi dvěma světovými válkami na Smíchově a v Košířích

 

Za Masarykovy Československé republiky se Smíchov a Košíře staly roku 1922 součástí Velké Prahy jako její 16. obvod. Umocnila se výstavba, rozvoj služeb a hromadné i automobilové dopravy. K rozrůstajícím se elektrickým drahám přibyla roku 1926 první autobusová linka z Lidické ulice k Waltrovce v Jinonicích (v letech 1898 - 1911 podnikal Walter, výrobce bicyklů, motocyklů a automobilů na Smíchově, poté Motorlet Jinonice). Roku 1938 vyjel na Smíchov první trolejbus (trolejbusová doprava zde byla zrušena roku 1972). Již v roce 1931 byl do provozu uveden automobilový Jiráskův most (původně se i na něm počítalo s tramvajovou dopravou, ale tento záměr nebyl nikdy uskutečněn). Stavbě padl za oběť výstavný Dienzenhoferův letohrádek a bývalá botanická zahrada (dnes zbyla jen její velmi malá část zvaná Dienzenhoferovy sady).


V roce 1920 začala na Smíchově působit Československá církev husitská. Její kostel byl zbudován na rohu ulic Na Santošce a Na Václavce roku 1933. Byly založeny dvě nové nemocnice, nejprve roku 1923 SANOPZ na Santošce a roku 1937 nemocnice Na Cihlářce. V roce 1936 byla dostavěna pražská ubytovna Ženské domovy, která po rekonstrukci funguje dodnes.
 

V době předmnichovské republiky se stejně jako v ostatních okrajových částech Prahy značně rozvinula bytová výstavba od honosných vil pro vyšší vrstvy přes rodinné domky až po množství družstevních činžovních domů. Stráně na Smíchově, v Košířích i Motole byly zastavěny. Stavební bloky navázaly na staré barokní a empirové usedlosti, které zůstaly charakteristickými body v půdorysu nové zástavby.

 

Velkých změn doznala podoba Košíř. "Vykřičená" čtvrť chudých dělníků, hrubých rváčů a lehkých dívek se velmi rychle rozrůstala a měnila. A to zejména v prostoru tzv. Horních neboli Malých Košíř, které měly střed na Zámečnici. Polnosti usedlostí Skalka, Václavka, Cibulka na jižních i severních svazích košířského údolí se začaly parcelovat. Vznikala stavební družstva, která vytvářela jednotný charakter zástavby. V letech 1925-26 byla vybudována vilová kolonie Cibulka. Ve stejné době byla rozlehlá kolonie rodinných domků vybudována kolem Klamovky. Do provozu byla 1. září 1926 uvedena také nová obecná škola s přístupovou cestou z Plzeňské třídy (dnešní ZŠ Nepomucká). Výstavba trvala jen dva a půl roku a byla uspíšena kvůli požadavku na ubytování účastníků VIII. všesokolského sletu v červenci tohoto roku. V roce 1927 už bylo v Košířích přes 500 domů, v nichž žilo přes 20 000 obyvatel. Ve 30. letech byly zastavěny svahy podél Plzeňské ul. činžovními domy. V roce 1942 byl postaven kostel Sv. Jana Nepomuckého.

 

 

2.6 František Ringhoffer – Tatra Smíchov

 

Zakladatelem věhlasné firmy a průmyslové dynastie Ringhofferů byl chudý kotlářský tovaryš František Ringhoffer (1744-1827) z Müllendorfu v Uhrách (Šoproňský komitét), který roku 1769 vandroval z Vídně do Prahy. Složil příslušnou mistrovskou zkoušku a na Starém Městě si pronajal na Mariánském náměstí roku 1771 malou dílnu. Specializoval se na varné kotle pro pivovary. Roku 1793 se stal městským radním. Se ženou Elisabethou měl 11 dětí. Po jeho smrti roku 1827 převzal dílnu jeho nejstarší syn Josef. Ten získal v roce 1939 titul C. a k. dvorního mistra kotlářského a povolení přeměnit dílnu v továrnu. Byla to již nezbytnost, neboť požadavky na výrobu stále objemnějších kotlů a zařízení pro pivovary, lihovary a cukrovary ho přinutily ke koupi dalších pozemku v Kamenici na Kouřimsku. Josef měl s manželkou Johannou 14 dětí a syn František II. (1817-1873) byl právě tvůrcem Ringhofferova velkopodniku. František procestoval na zkušené Belgii, Německo, Francii a Anglii a ve 40. letech 19. století převzal oba podniky v Praze i v Kamenici. V roce 1847 přemístil zvětšující se dílnu na Nové Město pražské a poté na Smíchov.

 

František rozšířil výrobu, roku 1848 dosáhl zemského práva továrního a roku 1852 nechal postavit větší továrnu na Smíchově, když nakoupil pozemky bývalých vinohradů (Kryšpína, Nedbalka, část Břehovky a Kartouzské). Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny tu byla od roku 1853 slévárna a od roku 1855 pivovarské oddělení. Světovou proslulost však přinesla firmě až výroba železničních vagónu. První vůz byl vyroben v roce 1854. Je nutné si uvědomit, že tehdy ještě nebyly postaveny ani železniční vlečky, ani nádraží Západní dráhy na Smíchově, které vzniklo roku 1862, natožpak železniční most, zrealizovaný roku 1871 a spojující Smíchov s Vyšehradem a státním nádražím.

 

První vagóny se dopravovaly před rokem 1871 na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí (špeditéři Webr a poté Srnec). S pomocí rumpálu, navijáku, sochoru a klínu sehraná parta 4-5 mužů vytáhla vagon na vůz, 8 silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými ulicemi po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hyberňácká (Hybernská) ulice ústila při vlečce do kolejiště nádraží. Dopravu vagonu po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému nádraží nebo k novému železničnímu mostu (neboť po řetezovém mostu, postaveném v roce 1841, se těžké náklady nesměly přepravovat, až roku 1857 tu byl převezen první tendr).

 

Roku 1857 se začalo s výrobou tendrů pro lokomotivy, roku 1863 spatřily světlo světa i první osobní vozy. František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i člověkem se silným sociálním cítěním. Pro své zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní fond (1854, 1870) v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Také platy byly slušné. Dělník si tu mohl vydělat v polovině 60. let 19. století až 20 zlatých týdně (pro srovnání: tiskař kartounu 9 zlatých, tkadlec 6 zlatých), za krize v roce 1873 to bylo 13 zlatých a mohl i bydlet v kolonii Mrázovka, kterou nechala firma postavit pro své kvalifikované pracovníky.

 

Ringhoffer byl váženým občanem Smíchova a v letech 1861-65 byl i dvakrát zvolen  smíchovským starostou. Prosadil tehdy regulační plán obce, přestavbu újezdské brány, vybudování smíchovského nádraží a zavedení plynu. Za pomoc při povodni na Smíchově byl roku 1862 vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I. a roku 1864 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu za ústavověrné velkostatkáře. Za zásluhy o průmysl získal roce 1872 Řád železné koruny II. třídy a s ním dědičný stav svobodného pána. Baron František Ringhoffer zemřel roku 1873. Smíchovská továrna tehdy zaměstnávala 2200 dělníků a 78 úředníků.

 

Továrnu na Smíchově spolu s dědictvím v Kamenici, Štiříně, Popovicích, Pyšelích a Lojovicích získali jeho tři synové: František III., Emanuel a Viktor, který pokračoval v rodinné tradici početných potomků, neboť měl se ženou Josefinou celkem 6 dětí. Tehdy získala Ringhofrovka i kontrolu nad strojními továrnami v Kopřivnici, Studénce, Kolíně a Brně.

 

František III. převzal vedení firmy a přes počáteční pokles výroby podnik dále rozvinul. V Popovicích zřídil lihovar a později pivovar. Stejně jako jeho otec dbal na sociální péči pro své

zaměstnance. Ringhofferovi dělníci získali po 10 letech práce pro továrnu nárok na penzi a vyšší nemocenskou podporu, jejich děti hlídaly ženy v dětských opatrovnách. V roce 1889 založil dělnický fond pro zaopatření ve stáří a dva roky nato fond pro pozůstalé po dělnících. V továrně vyl i sbor pro první pomoc při úrazech, dělnická knihovna a škola pro učeníky, zaměstnané u firmy. 

 

V letech 1874-80 bylo vyvezeno 4550 vagonu, v 90. letech 19. století byly dodány vagony pro rakouský dvorní vlak, v následujícím roce dvorní salónní vozy pro Rumunsko, Turecko, Belgii, Bulharsko a Rusko. Továrna, která se v té době zaměřovala i na výrobu chladicích zařízení pro pivovary a výrobu parních kotlů, zaměstnávala už 4100 dělníků a 300 úředníků, její rozloha činila 9,4 ha, s mimopražskými pozemky celkem 3225 ha. Nové typy výrobků si vyžádalo zavedení elektrické dráhy.

 

Roku1897 byla pro vinohradskou trať dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyráběly téměř sto let. Továrna vyrobila i různé rarity, po kterých se dodnes pídí různí dopravní nadšenci. Např. v roce 1916 vyrobila vagónka Ringhoffer pro vlastní potřebu dvě akumulátorové elektrické lokomotivy. Elektrickou část dodala firma Siemens-Schuckert ve Vídni. Vlastní lokomotivy potřebovala vagónka pro provoz na své vlečce, v důsledku zvýšených válečných dodávek železničních vozů. Fungovaly snad až do konce 2. světové války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.

 

V letech se rozloha závodu zvětšila z asi 60 000 m2 na 226 000 m2. V tom období se vyrobilo 63 465 osobních, nákladních a železničních vozů a 1 522 tendrů. Největšího rozmachu dosáhla továrna v roce 1911. Výrobky se presentovaly i na výstavách – 1891 na Jubilejní výstavě, kdy sloužila lanovka na Petřín za 12 krejcarů a dva vozy Křižíkovy elektrické tramvaje na Letné. V roce 1918 Ringhoffrovka jako jedna z prvních továren požádala o nostrifikaci ve prospěch Československa.

 

Za 2. světové války se Ringhofferovy závody pod názvem Závody Ringhoffer Tatra, a. s. Praha podílely na zbrojní výrobě. Na sklonku okupace toho využili čeští vlastenci a připravili tu obrněný vlak a několik tanků, které zasáhly do osvobozovacích bojů při Květnovém  povstání v Praze v roce 1945. V čele podniku už stál Hanuš Ringhoffer, který byl současně generálním ředitelem pivovaru Velké Popovice a víceguvernérem ČNB. Spolu s bratrem Františkem IV. vlastnili také měděné hamry a válcovny v Kamenici, řadu velkostatků apod.

 

Bratři zasedali i ve správních radách dalších významných podniku a bank a úspěšně pokračovali v rozvoji firmy. Po 15.3.1939 přijala celá rodina říšskoněmecké občanství a dne 1.4.1939 byli čtyři členové  rodiny přijati do NSDAP. Hanuš Ringhoffer byl kromě členství v NSDAP rovněž členem NSV, zabývající se původně zdravotní a sociální politikou, nakonec však likvidací postižených a tzv.sociálně nepřizpůsobivých. Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou, během okupace byl dokonce zbaven členství v NSDAP, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa a čestným legionářem. Za války však patrně z důvodu obrany svého strojírenského impéria

spolupracoval s nacistickými činovníky, zejména z okruhu ministra Speera. Po 2. světové válce proto byla celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován do tábora Mühlberg an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemřel.

 

V roce 1898 si strojní zámečník, mechanik a konstruktér, oborník na ozubená kola Josef Walter (19.12.1873-15.1.1950) otevřel na Smíchově ve Smetanově ulici dílnu. Opravoval v ní váhy a jízdní kola, která později i vyráběl. Roku 1901 se dílna přestěhovala do Kinského ulice a začal zde pracovat i bratr Josefa Waltera Antonín Walter.

 

 

Josef Walter se zabýval konstrukcí tříkolek, motorového kola a po dvou letech vyvinul spolehlivý stroj s jednoválcovým motorem. Roku 1903 mu za něj byla na hospodářské výstavě udělena stříbrná medaile Jednoty pro povzbuzení průmyslu (Průmyslové jednoty, založené 1833). Roku 1905 vznikla v ulici Na Zatlance nová díla s konstrukční kanceláří, kde Josef Walter sestrojil motocykl s dvouválcovým motorem a nově řešeným způsobem zapalování válců. Jeho stroje měly už tehdy velkou oblibu - svou technickou kvalitu potvrzovaly i svými mnohými vítězstvími na motocyklových závodech. Od roku 1909 se Walter zabýval výrobou automobilů a levné dvou až čtyř sedadlové tříkolky. Protože Walter nemohl jen s vlastním kapitálem podnik rozšířit, vytvořil roku 1911 společnost s firmou Breifeld-Daněk v Karlíně.

 

Pro neshody byla tato firma brzy zrušena a vznikla Walter spol. s. r. o. Ta v roce 1913 na pozemku v Jinonicích vybudovala nový závod se slévárnou, karosárnou, smaltovnou, lakovnou a brzdící stanicí. Stavbu provedla fa. A. Šimka. Následující rok továrnu značně poškodil požár. Za První světové války sloužil podnik válečné výrobě. V roce 1919 vznikla Akciová továrna automobilů Josef Walter a spol. Ředitelem se stal ing. Novák, později V. Kumpera a J. Walter ztrácel v podniku vliv.

 

Nakonec z něho odešel a v Košířích založil další svou továrnu na ozubená kola. Waltrovka se v té době opět zaměřila na výrobu automobilů – v roce 1920 WIII (vzorem byl vůz Renault), WII, WI, na sportovních vozech se podílel Jindřich Knapp, v roce 1924 PI, PII, PIII, PIV, v roce 1928 4B, 6B-Super, W Regent, W 6-Standart, WIZ, Junior, Junior SS (spolupráce s Fiatem), roku 1931 dvanáctiválec Walter Royal I. (přezdívaný český Rolls Royce), a od roku 1923 i leteckých motorů - zpočátku licenčních BMW, potom hvězdicových vlastní konstrukce (Walter NZ 60), dále motorů W NZ 85, W NZ 120, Mars, Gamma, Bora, Castor, Polux, Jupiter a licenčních Bristol a Gnome-Rhone. Výroba motocyklů se pozastavila. Od 30. let 20. století se vyráběla i nákladní auta. Po roce 1945 do roku 1951 se vyráběly nákladní vozy a osobní Aero Minor II.

 

Továrna Walter v Jinonicích

 

Nová pětipodlažní železobetonová skeletová budova vznikala v Jinonicích roku 1929. Realizovala ji Českomoravská stavební společnost. V suterénu se nacházel sklad odlitků sériové výroby, v přízemí sklad a expedice hotových součástí. V patrech výrobna šasí pro osobní i nákladní automobily, montovna motorů, převodových skříní, náprav a řízení, montovny leteckých motorů a sklady. Objekt pročleněný velkými plochami oken působil velmi strohým dojmem. Roku 1937 vznikla přístavba kancelářské budovy s ředitelstvím a moderními výstavními prostorami.

 

Továrna se rozšiřovala i za 2. světové války, kdy se ve výrobě opět podřídila válečným potřebám. Po roce 1945 byla firma znárodněna a přejmenována na Motorlet. Závod vyráběl letecké motory. Dnes továrna opět nese jméno svého zakladatele a specializuje se na generální opravy leteckých motorů. Waltrovka patří mezi významné industriální areály v Praze, do budoucna se uvažuje o její revitalizaci a přestavbu. V areálu původní továrny má vzniknout 1000 domů a vilek, bydlení pro 4000 obyvatel a 3000 pracovních míst.

 

3. Emil rytíř Škoda (19.11.1839-8.8.1900) a Plzeň

Příkladem rozvoje tovární výroby na Plzeňsku se stala strojírna na valdštejnském panství v Sedlci u Plzně, která byla založena roku 1856. O tři roky později byla přeložena do Plzně. Z podnikatelů, kteří se podíleli na stavbě západočeské železnice, vzniklo konsorcium, působící i ve strojírně. V konsorciu spolupracovali průmyslníci bratři Kleinové, jihočeský podnikatel Lanna, majitel hutí Lindheim a zástupci Pražské železářské společnosti. Všichni přispěli tomu, že dne 15. září 1860 začala plzeňská strojírna pracovat. Celkem měla 68 dělníků, 27 zámečníků, 17 soustružníků, 16 kovářů a 8 kotlářů. Vyráběla strojní zařízení pro mlýny, lihovary, pivovary, doly a hutě, lázně, přádelny, sklárny, chemické továrny, cukrovary a prováděla veškeré opravy a rekonstrukce strojírenských objektů. Situace strojírny se zhoršila, když se přiblížila v roce 1866 hrozba války s Pruskem, neboť poptávka po strojírenských zařízeních poklesla.

Dne 19. prosince 1866 do Valdštejnské strojírny přišel na uvolněné místo vrchního inženýra Emil Škoda z Německa. Otec Emila Škody František byl dvorním radou a zemským referentem. Jeho strýc Josef byl významným profesorem medicíny na vídeňské univerzitě. Po ukončení střední školy studoval Emil Škoda na pražské technice a v technických studiích pokračoval ve Sttutgartu a v Karlsruhe. Praxi získával již jako inženýr v Saské Kamenici a v Magdeburku. Příchod Emila Škody do Plzně znamenal pro Valdštejnskou strojírnu zásadní změny.

Sedmadvacetiletý technicky vzdělaný Emil Škoda uplatnil své nádání podnikat a využil příznivých místních podmínek k rozvoji plzeňského strojírenství. Vynutil si vytvoření samostatného úvěrového konta u České eskomptní banky, které bylo až dosud společné se železárnou v Sedlci, a prosadil značnou nezávislost strojírny na valdštejnské kanceláři. Zajistil si tak neomezené právo na řízení strojírny a na dohled nad zaměstnanci. Zavedl pro každé pracovní místo vymezení rozsahu činnosti a odpovědnosti. Po prusko-rakouské válce získal Škoda zakázku na stavbu budějovické plynárny, lázeňského zařízení pro pražskou Všeobecnou nemocnici a přestavbu plzeňského pivovaru. Své výrobky dodával i státní dráze Františka Josefa.

V Plzni Škodovi konkurovali bratři Belaniové, kteří otevřeli také strojírnu a stlačili ceny, čímž připravili Valdštejnskou strojírnu o četné zakázky. Škoda se rozhodl postavit slévárnu s jednou kupolní pecí, novou strojovnu, kotelnu a montovnu. Provozovny byly postaveny v roce 1868 a napomohly dalšímu rozvoji podniku. Díky zakázce knížete Thurn-Taxise se strojírna dostala z největších potíží a začala dodávat do širšího okolí Plzně. Další prosperitu mohla zajistit schopnost dodávky zákazníkům úvěrovat. Vedle úvěrů se však muselo do strojírny i nadále investovat. K tomu hrabě Arnošt z Valdštejna neměl mnoho chuti, a proto se rozhodl strojírnu dne 12. června 1869 prodat. Podle prodejní a kupní smlouvy:

"hrabě Arnošt Valdštejn-Vartenberk prodává Emilu rytíři Škodovi a tento od zprvu jmenovaného kupuje strojírenský závod čp. 330, ležící na Říšském předměstí v Plzni, se všemi k němu přináležejícími pozemky... se vším příslušenstvím, ku dni 30. září 1869 v závodě se nalézajícími obráběcími stroji, strojovým materiálem a zásobami, tak jak vše stojí a leží a jak bylo vlastněno nebo mohlo být ...vlastněno včetně všech aktivních a pasívních pohledávek osobám dalším... za cenu 167.642 zlatých..." 

Prostředky ke koupi Škoda získal od své matky a díky pomoci svého strýce Josefa Škody. Přínosem se mu stalo i věno Hermíny Hahnenkammové, pocházející z Měšťanského plzeňského pivovaru jejího děda a z povoznictví jejího otce, s níž se oženil roku 1871. Z věna Škoda okamžitě koupil v Doudlevcích u Plzně bývalou cihelnu, z níž později byla vybudována samostatná Elektrotechnická továrna, modernizoval zařízení strojírny a investoval do stavební činnosti. Emil Škoda díky svým obchodním kvalitám dokázal strojírnu převést přes krizová léta, a proto v 70. letech 19. století již patřila k významným strojírenským podnikům s rozsáhlým výrobním programem a personálním obsazením. V době koupě měla strojírna kromě jednoho parního stroje o 12k jen 33 pracovních strojů a 6 kovářských výhní, v roce 1875 to již byl parní stroj o 80k, 3 kuplovny, 36 soustruhů, 16 hoblovek, 19 vrtaček, 3 obrážečky, 6 šroubořezů, 2 nůžky na plech, 2 vrtací stroje, nýtovačku, formovací stroj na kola, několik kovářských výhní a další technická zařízení. Nejlépe byla vybavena montážní dílna, kde bylo soustředěno nejvíce strojů. Továrna měla vlastní obchodní oddělení a konstrukční kanceláře, kde pracovalo 35 úředníků a mistrů, v roce 1878 zaměstnával Škoda celkem 735 zaměstnanců. V roce 1871 byla vybudována nová velká slévárna, roku 1872 strojírna, roku 1882 modelárna, roku 1884 kovárna, roku 1885 ocelárna, roku 1886 drážní přípojka ke trati Vídeň - Cheb, roku 1888 apretovna a roku 1890 zbrojovka.

Hlavní zakázky koncem 19. století tvořilo vybavení cukrovarů a pivovarů, hornických a hutnických podniků, později to byla i výroba oceli a zařízení do elektráren. Důležitou součást výroby se staly zbraně. Škoda získal díky přátelským stykům s admirálem Hermannem Spaunem kontakt na hraběte Artura Bylandt-Rheidta, ministra války, jež chtěl v Rakousku-Uhersku vybudovat vlastní zbrojní  základnu. Emilu Škodovi se tak otevřela cesta k tomu, aby se stal velkoprůmyslníkem. Úvěry pro nová zbrojní podnikání mu zajistily Česká eskomptní banka v Praze a Rakouský úvěrní ústav ve Vídni. Škodovy závody se vzhledem k nové výrobě staly kombinovaným strojírenským, hutním a zbrojním podnikem, který neměl v zemi obdoby. Škoda mohl být spokojen.

Jeho firma zatím i přes rozsáhlý výrobní program pracovala samostatně. Bylo však otázkou času, kdy bude akcionována. Stalo se tak 14. prosince 1899, kdy vznikly Škodovy závody, akciová společnost v Plzni. Škodův přínos do společnosti byl ohodnocen částkou 15 miliónů rakouských korun. Akciový kapitál byl stanoven na 25 miliónů korun. Banky se podílely takto: Rakouský úvěrní ústav ve Vídni 6 600 000 K a Česká eskomptní banka v Praze 5 400 000 K. Z celkového počtu 124 000 akcií vlastnil Emil Škoda 65 000 a obě banky dohromady 60 000. Škoda byl zvolen předsedou společnosti a jmenován generálním ředitelem. Ve svých nových funkcích působil jen krátce, od 12. prosince 1899 do 8. srpna 1900, tedy necelý rok. Po Škodově smrti jeho závody čekaly další boje nejen o zakázky a o hospodářské postavení, ale i změny ve správní radě, ve finanční správě i ve výrobním programu.    

 

4. Souboj stejnosměrného a střídavého proudu

„Souboj“ mezi stejnosměrným a střídavým proudem byl v našich zemích především soubojem dvou elektrotechniků - Emila Kolbena, který byl zastáncem proudu střídavého a - Františka Křižíka, prosazujícího proud stejnosměrný.

 

4.1 Emil Kolben

Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Stránčicích v rodině chudého domkáře jako jeden z deseti sourozenců. To byl také důvod, proč se od svých patnácti let musel o sebe ekonomicky postarat. Přitom studoval nejprve na vyšší reálce v Praze na Malé Straně a následně pokračoval studiem strojnictví a elektrotechniky na pražské německé technice. Po jejím absolvování a jednoroční praxi mu český zemský výbor udělil Gerstnerovo cestovní stipendium na dva roky. Tak začal mladý inženýr Kolben poznávat svět, což mělo velký význam pro jeho další technickou i podnikatelskou kariéru.

V roce 1877 nejprve cestoval po Evropě a navštívil Curych, Paříž i Londýn. Pak odjel na pět let do USA, kde se nechal zaměstnat v jeho newyorské firmě Edison Machine Company, z níž později vyrostla slavná General Electric. Tam upoutal pozornost vynálezce natolik, že jej povolal přímo do své vývojové laboratoře v New Jersey. Dotáhl to tu nakonec až na šéfinženýra a s Edisonem osobně spolupracoval.

Víc než Edison ho nakonec ale inspiroval jeho někdejší spolupracovník Nikola Tesla. Setkal se s ním roku 1889 při zkouškách Teslových třífázových motorů. Kolbena geniální myšlenka nadchla a od té doby se stal jejím neúnavným propagátorem. Na rozdíl od Tesly se ale s Edisonem nerozešel ve zlém, což mu později hodně pomohlo.

V roce 1892 se Kolben vrací do Evropy jako zastánce střídavého proudu. Na rozdíl od Tesly se s Edisonem nerozešel ve zlém. Pokračující přátelství se Kolbenovi vyplatilo při budování obchodních kontaktů.

V Evropě se Kolben uplatnil jako šéfinženýr firmy Oerlikon v Curychu, která se proslavila výrobou vícefázových generátorů a konstrukcí střídavých elektrických strojů. Hlavním Kolbenovým úkolem zde byl přenos elektrické energie třífázovým proudem o vysokém napětí.

V roce 1896 odchází Emil Kolben z firmy Oerlikon a vrací se natrvalo do Čech. V témže roce zakládá v Praze-Vysočanech společnost Kolben a spol., která vyráběla elektrické stroje a přístroje. Kolbenův úspěch tkví v tom, že se sice stal ředitelem, ale nepřestal být technikem a vynálezcem, což dokládají stránky jeho deníku.

Jedním z prvních výrobků byl třífázový alternátor o výkonu 60 kW. Vlastní továrna měla pouze jednu kancelář a provizorní dílnu, ve které pracovalo 25 dělníků. Stroje poháněla parní lokomobila o výkonu 35 kW. Zanedlouho se firma rozrostla na 100 dělníků a její třífázové elektromotory měly odbyt jak na českém trhu, tak v Anglii, Francii, Německu, Rusku, Nizozemí i v USA.

 

 

V roce 1898 Emil Kolben svůj podnik mění na akciovou společnost, která od roku 1899 nese název Elektrotechnická akciová společnost. Firma se prudce rozvíjí a dodává stroje i zařízení pro velké elektrárny s parním i vodním pohonem, čímž získává světovou proslulost. V roce 1911 pozval Kolben svého učitele a přítele Edisona na krátkou návštěvu Prahy. Při ní se upevnilo jejich přátelství i rovnocenné obchodní partnerství, založené na společných hodnotách: intuice, vědecké poznání, houževnatost, píle a spojování teorie s praxí.

V roce 1921 se Kolbenova společnost spojuje s Českomoravskou strojírnou a vzniká Českomoravská-Kolben, a. s. Fúze je dokončena v roce 1927, kdy je k této společnosti přičleněna továrna Breitffeld-Daněk, tak vzniká velký a světoznámý podnik Čekomoravská-Kolben-Daněk v čele s Emilem Kolbenem, který zde působil v pozici vrchního ředitele a místopředsedy správní rady. Pod jeho vedením pak koncern rychle dosahuje světové úrovně.

 

 

KD se stává špičkou ve výrobě elektrických strojů, motorů, transformátorů i investičních celků. Do celého světa jsou dodávány vodní i parní elektrárny a široký sortiment elektrotechnických výrobků. Z místních zakázek stojí za zmínku např. vodní elektrárna ve Vraném na Vltavou, napájecí síť pro tramvajovou dopravu v Praze, Brně a Bratislavě, lanovka na Petřín a značná produkce dieselelektrických motorových vozů pro Československé státní dráhy.

Kromě ČKD založil Kolben Pražskou továrnu na káble (později Kablo Hostivař) v Praze-Hostivaři a Pražskou elektroinstalační společnost v Praze-Hloubětíně (později Tesla Hloubětín).

Zakládání nových podniků nebylo jediným smyslem života Emila Kolbena. Napsal desítky vědeckých pojednání, která popularizovala silnoproudou elektrotechniku a její použití v praxi. V roce 1896 mu vyšel článek Obrat ve strojním průmyslu vývojem elektrotechniky, ve němž ukazuje možnosti nových strojů na střídavý proud. Další jeho článek Dopravní zařízení v hutích a válcovnách (1906) popisuje možnosti strojírenství a elektrotechniky při manipulaci s materiálem. Stále aktuální je jeho pojednání z roku 1909 Vliv křemíku na elektrické a magnetické vlastnosti železa.

Bohužel i ty největší či nejušlechtilejší myšlenky mají svou odvrácenou stranu. Vedlejším efektem Kolbenova snažení bylo potlačení aplikací stejnosměrného proudu v průmyslové praxi. To vedlo k faktické likvidaci Františka Křižíka jako podnikatele. Oba soupeři – Kolben i Křižík - totiž na svých principech tvrdošíjně lpěli. Křižík si neuvědomil, že jeho názory znamenají pro těžké strojírenství minulost. Křižík neustoupil - a prohrál. Nepomohlo mu ani okázalé vlastenectví a slavjanofilství, které zcestovalému Kolbenovi s americkou zkušeností pochopitelně připadalo směšné. V části české společnosti ovšem proto byl Kolen považován za kosmopolitu bez národního cítění.

Krutým zlomem v životě stárnoucího, ale úspěšného Ing. Emila Kolbena byl 15. březen 1939, kdy došlo k okupaci Československa hitlerovským Německem. Vzhledem ke svému velkému majetku, vlivu a židovskému původu byl den poté zbaven všech funkcí v ČKD. Ve svých osmdesáti letech byl spolu s celou rodinou internován v koncentračním táboře Terezín, kde po několika měsících v létě 1943 zemřel.

 

4.2 František Křižík

František Křižík  (8.7. 1847 – 22.1. 1941)  bývá nazýván také český Edison.  Pocházel z velmi chudých poměrů, na studiích se udržel jen za cenu nejtěžších obětí. Nějaký čas přespával u krejčího pod střihačským stolem. Nesložil dokonce ani maturitu, neboť neměl peníze na povinnou taxu. Naštěstí jej však osvícený profesor Zenger přijal na techniku i bez maturity jako mimořádného studenta, jelikož důvěřoval jeho talentu.

Křižík pak odešel k železnici, nastoupil nejdříve u Severní dráhy Ferdinandovy, později u Moravsko-slezské v Krnově a Plzeňsko-březenské, kde působil jako přednosta telegrafů. Sestrojil elektrické staniční návěstí a po něm v roce 1878 signalizační zařízení, jež udržovalo jedoucí za sebou v patřičné vzdálenosti. Zařízení se postupně uplatnilo v celém Rakousku-Uhersku, ale i ve Svatogotthardském tunelu ve Švýcarsku.

V roce 1878 navštívil Křižík Světovou výstavu v Paříži. Jedním z předváděných vynálezů tam byla i Jabločkovova „svíčka“ , zjednodušená oblouková lampa. Svíčky však hořely příliš rychle. Křižíka problém zaujal. Aby uhlíky ohořívaly rovnoměrně v celém průřezu, použil Křižík místo rovnoběžně vedle sebe postavených uhlíků uhlíky proti sobě skloněné. Sklápění uhlíků k sobě a udržování stejné vzdálenosti mezi jejich konci vyřešil dvojitým vinutím magnetické cívky dráty různých průměrů, což je podstata vynálezu, na který obdržel v Německu patent a který v následném soudním sporu uhájil.

Tehdy konečně mohl Křižík vyhovět přání L. Pieteho a instalovat v jeho papírně v Plzni pořádné světlo. V Plzni v domě U zvonu začal Křižík vyrábět první obloukovky. V roce 1883 se přestěhoval do Prahy a získal první zakázky na osvětlení měst, z Písku a Jindřichova Hradce. Následovaly další, jen vnitřní Praha dlouho odolávala. První elektrárnu v Praze postavil Křižík na Žižkově, potom v Karlíně.


Další tramvajovou trať postavil k libeňským a vysočanským továrnám. Za to jej ale čekal soud, protože Belgičan E. Ottlet, vlastnící v Praze koncesi na koňku, se nehodlal smířit s konkurencí. Tramvaj však koňku postupně vytlačila a ta v roce 1905 jela Prahou naposledy. Další Křižíkovy tramvaje vozily cestující v roce 1897 na Královské Vinohrady a přes Karlův most. Tam však musel Křižík vymyslet napájení tramvaje zespodu, aby troleje nerušily celkový vzhled mostu.

Křižík ovšem nezapomněl ani na to, že začínal jako železničář. Mezi Táborem a Bechyní postavil první elektrickou železniční trať na stejnosměrný proud. Provoz na ní byl zahájen v červnu 1903. V roce 1905 vyhrál Křižík konkurz na elektrickou lokomotivu pro vídeňskou městskou dráhu. Jeho lokomotiva měla 2 x 1500 V a byla na svou dobu moderní konstrukce.

Křižík, ač byl majitelem továrny, nepracoval prvoplánově pro zisk, chtěl realizovat své technické myšlenky. Nebyl dobrým obchodníkem, a tak mnohdy prodělával. Roku 1917 proto ustavila Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která přebrala jeho majetek a začala podnikat pod jménem Křižík. Křižík odešel do ústraní. Do veřejného života se však vrátil ještě jednou, když se těsně před 2. světovou válkou pokusil svým poselstvím adresovaným A. Einsteinovi vyburcovat lidi a upozornit je na hrozící nebezpečí.

4.3. Stejnosměrný či střídavý proud do praxe?

Koncem devatenáctého století kolem let 1888-90 vznikaly elektrárny a generátory stejnosměrného proudu, spolu s jeho možnostmi i  nesnázemi.

Postupně vznikaly závodní elektrárny, které dodávaly elektřinu svým obcím pro veřejné osvětlení, později i pro širokou spotřebu veřejnosti. Brzy začaly elektrárny zřizovat obce samotné. První si svou elektrárnu postavilo v roce 1889 město Praha - Žižkov. Byla to zároveň první samostatná elektrárna vyrábějící elektřinu určenou přímo k prodeji. Od tohoto data také mluvíme o systematické elektrifikaci českých zemí a o vzniku českého elektrárenství. O rok později vzniklo první družstvo pro zásobování obce elektřinou v Perninku v Čechách.

V okolí Prahy byly poté uvedeny do chodu další stejnosměrné elektrárny na Smíchově (1897) a v Karlíně (1895) a kromě nich mnoho menších továren vyrábělo elektřinu pro vlastní potřebu - všechny tyto elektrárny byly stejnosměrné.

Od 90. let 19. století se český hospodářský život vyrovnával se zpožděním z předchozí doby. Vstup českých poslanců do říšské rady přinesl brzy úspěch především na hospodářském poli. Vídeňská vláda začala poskytovat výhody rozvíjejícímu se českému průmyslu, zejména v Praze a jejím okolí. Praha se v té době dělí na sedm čtvrtí: Staré Město, Nové Město, Hradčany, Malou Stranu, Josefov (1850), Vyšehrad (1883) a Holešovice - Bubny (1884). Má asi 200 tisíc obyvatel; předměstské obce jsou samostatné. Průmysl je soustředěn zejména v Libni (po roce 1832 vzniká Rustonka, v roce 1871 Českomoravská strojírna, v roce 1894 Libeňský přístav), v Karlíně a na Smíchově (Ringhofferova továrna). Výroba a zavádění elektrické energie do pražské aglomerace je bezprostředně spjato se jménem českého elektrotechnika a průmyslníka Františka Křižíka. V roce 1883 osvětlovaly Křižíkovy elektrické obloukové lampy Staroměstské náměstí; zdrojem stejnosměrného proudu byla dynama poháněná plynovou turbinou. V roce 1884 osvětlil zasedací síň na Staroměstské radnici. Příležitostí k dalšímu zavedení elektrické energie pro pohon dopravního prostředku se stala Zemská jubilejní výstava v roce 1891. Název výstavy byl odvozen z pořádání oslav stoleté památky první průmyslové výstavy, která se uskutečnila v Praze roku 1791 při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále. Byla to jedna z prvních průmyslových výstav na evropském kontinentě. V letním refektáři pražského Klementina předvádělo tehdy české rukodělné výrobky více než 150 vystavovatelů.

Jubilejní výstava 1891 se stala důkazem úspěchů českých podnikatelů. Výstaviště ve Stromovce bylo dílem architekta Wiehla a stavitele Nekvasila. Patronát nad výstavou měl přímo císař, který při této příležitosti udělil Františku Křižíkovi koncesi pro stavbu a provoz elektrické dráhy. Podle ní postavil Křižík první pokusnou elektrickou dráhu od horní stanice lanové dráhy na Letné, Oveneckou ulicí až k hornímu vchodu do Královské obory. Měřila 800 metrů; měla poprvé v Rakousko-Uhersku použitý kladkový sběrač proudu, elektromotor měl výkon osm koňských sil. Výrobcem vozu a motoru byla firma Schuckert (vůz byl použit již na mnichovské výstavě v roce 1882). Výrobcem modernějšího druhého vozu se stala pražská firma Ringhoffer, elektrickou výzbroj dodal František Křižík.

Elektrický proud k pohonu vozů a k elektrickému osvětlení Ovenecké ulice i Královské Obory dodávalo dynamo poháněné lokomobilou v dřevěném objektu budovy u stanice letenské lanové dráhy. Po prodloužení trati k místodržitelskému letohrádku ve Stromovce bylo přidáno další soustrojí. Na tomto úseku dráhy v délce 600 m uskutečnil František Křižík pokusy se spodním přívodem proudu pomocí středně dělené kolejnice zapuštěné v úrovni vozovky do asfaltu .

Pražská obec buduje v roce 1893 zařízení na výrobu elektrické energie ve vodárně v Sokolské třídě. Toto zařízení bylo určeno pro napájení obloukových lamp osvětlujících Václavské náměstí.

František Křižík staví v roce 1896 elektrickou dráhu Praha - Libeň - Vysočany, která byla napájena z elektrárny v Libni na Švábkách. Byla umístěna při odbočce ze severozápadní dráhy u Rustonky, takže uhlí se tu mohlo skládat rovnou z vozů. K pohonu dynam sloužily dvě lokomobily po 60 m2 výhřevné plochy. K technické zajímavosti této trati patří zkoušení pohonu z akumulátorových baterií o 200 článcích, umístěných ve vozech a skříních k přepravě na vzdálenost 20 km bez dobíjení. Tento způsob napájení měl vytlačit koňskou dráhu z vnitřní Prahy. Ta byla ovládána Ottletovou společností, financována německými bankami a svými koncesemi bránila elektrizaci pražské dráhy.

V roce 1897 je vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Ve stejném roce byla obecním starostou Košíř Matějem Hlaváčkem uvedena do provozu také trať ze Smíchova do Košíř. Napájela ji elektrárna, která měla stojatý parní stroj, dvě dynama a akumulátorovou baterií. Byla umístěna v objektu cihelny na Klamovce.

K monopolizaci přispěly dobové technické možnosti použití střídavého proudu, jeho snadné transformace na libovolné napětí, a tím i možnost přenosu elektrické energie na podstatně větší vzdálenosti než umožňoval stejnosměrný proud.

Těmito otázkami se v posledním desetiletí 19. století zabývala zvláštní komise pro elektrické dráhy při městské radě, která se v roce 1897 změnila na správní radu elektrických drah. V témže roce byla vytvořena také samostatná kancelář a elektrotechnické oddělení při obecních plynárnách. Tyto organizační změny vyvrcholily 1.9.1897 zahájením činnosti Elektrických podniků královského hlavního města Prahy - (EP).

Tato společnost byla řízena správní radou. Do vínku dostala monopolní podnikání a provozování pražské dopravy, správu elektráren a rozvodu elektrické energie.

V roce 1897 byla zakoupena již vystavěná elektrická dráha vinohradská a postavena elektrárna v ulici U Karlova.

Další vývoj elektrizace Prahy byl zajímavý i pro české země. V roce 1897 rozhodla komise odborníků složena z profesora Ivana Puluje, dvorního rady Kapreise a profesora Dőrfela o další elektrizaci Prahy v souvislosti s novou ústřední elektrárnou. Tak vznikl návrh na elektrizaci Prahy střídavým trojfázovým proudem 50 Hz o vysokém napětí 3kV a nízkém napětí 3x120 V, který byl šťastným rozhodnutím.

V roce 1898 se rozhodovalo v Praze o výstavbě velké elektrárny a Křižík, který slavil skvělé úspěchy konstrukcemi stejnosměrných tramvají a lokomotiv, prosazoval stejnosměrný proud. Proti němu ostře vystoupil Emil Kolben.

František Křižík byl zastáncem výstavby dvou elektráren v prostoru Denisova a Vyšehradského nádraží. Na druhé straně prof. Ivan Puluj, dr. Emil Kolben a dr. Karel Domalíp se přikláněli k proudu střídavému a výstavbě jedné elektrocentrály. Křižíka preferuje jeho české vlastenectví a soustavná a nezištná podpora národní myšlenky. To je Kolbenovi naopak úplně cizí, má světový rozhled a zajímá ho především technický pokrok.

Elektrárenský výbor, který byl jmenován pražskou obcí v roce 1894 nakonec ovšem nakonec schválil výstavbu ústřední stanice v Holešovicích - užívání střídavého proudu se v praxi totiž ukáže neoddiskutovatelně výhodnější. První velká pražská elektrárna v Holešovicích neboli Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy je v roce 1899 vybavena pěti alternátory po 800 kW třífázovými stroji a o způsobu pozdější elektrifikace českých zemí je prakticky rozhodnuto.

Část střídavého proudu je pro potřeby Křižíkových tramvají usměrňována.

Časový a technologický vývoj podle dostupných pramenů byl asi následující: v roce 1900 byla dokončena výstavba stavební i technologické části parní elektrárny s prvními třemi a poté ještě dalšími dvěma parními stroji o výkonu 1000 HP. Dne 7. dubna 1900 byla elektrárna uvedena do chodu se třemi parními stroji. V roce 1903 přibyl další parní stroj o výkonu 3000 HP. V letech 1908 až 1909 byla uvedena do provozu parní turbina (5000HP) systému Melms-Pfenninger při 1000 ot./min. V dalších letech byly postaveny dva turbogenerátory 3600 kW při 1500 ot./min. a dva o výkonu 8500 kW při 1500 ot./min. Poté následoval stroj 5000 kW na 3000 ot./min.

Na tomto přehledu je patrno, jak rychle rostly jednotkové výkony při poměrně nízkých stavech páry a zvyšovaly se otáčky na dnešních obvyklých 3000 ot/min, jakožto nejvýhodnějších pro parní turbiny s výjimkou některých parních turbogenerátorů největších výkonů.

V pozdějších letech se Holešovická elektrárna až do Druhé světové války vybavovala moderními stroji středních výkonů podle tehdejšího pojetí a podle zdokonalovaného schématu parní elektrárny pracující současně jako teplárna s dálkovým topením po zavedení vysokého tlaku 12 MPa vedle původního nízkého tlaku 1,55 MPa.

Elektrárna vyráběla elektrický proud nejen pro elektrické dráhy, ale i pro pohon a osvětlení. Kotelna elektrárny byla vybavena 32 kotly Tishbeinovy soustavy s přihřívačem páry. Kotle byly rozděleny po čtyřech do osmi baterií, vždy dvě baterie měly společný komín. Charakteristické pro ni byly čtyři komíny (elektrotechniky nazývané 3 fáze a nulák) 73 m vysoké s horní světlostí 3 m. Střídavé napětí alternátorů bylo 3 kV. Napětí se rozvádělo kabely do jednotlivých měníren (například elektrárna v Karlíně byla přebudována na měnírnu a uvedena do provozu 19. ledna 1900, elektrárna v Sokolské třídě apod.), kde se prováděla změna na stejnosměrný proud rotačními usměrňovači. V roce 1900 bylo na různých místech Prahy umístěno 43 transformačních stanic pro obecnou potřebu elektrické energie při napětí 120 V; jedna z nejznámějších měníren se nacházela na Malé Straně ve dvoře obecního domu čp. 111/III.

Začátkem roku 1900 mají elektrické podniky již 851 zaměstnanců. Efektivní pracovní doba je 91/ 2 hodiny, tj. od 7 do 17 hodin s polední přestávkou. Od roku 1910 mají Elektrické podniky vlastní lékařské specialisty; od roku 1911 mohli nemocní zaměstnanci pobývat v lázeňských léčebnách. Existuje penzijní fond. V roce 1905 měl 720 členů a důchod se začal vyplácet prvnímu penzistovi. V roce 1908 bylo zavedeno takzvané příbytečné. K základnímu platu 1000 Kč ročně se každý rok do tří let přidávalo 100 Kč ročně než zaměstnanec získal definitivu. Dále měl každý zaměstnanec nárok na dovolenou: 6 dnů do odpracovaných let a na 14 dnů od 12tého roku služby.

V roce 1913 přistupují ke společné výrobě elektřiny nově vybudované hydroelektrárny na ostrově Štvanici a na Těšnově. Obě hydroelektrárny byly vybudovány při jezu zdymadla na Štvanici.

Hydroelektrárna na Štvanici měla tři Francisovy turbiny se svislým hřídelem, který nesl magnetové kolo generátoru. Každá turbina měla maximální průtok vody 16 300 l/min, 645 HP při užitečném spádu 3,9 m a 105 ot/min, generátory po 350+550 kVA výkonu, napětí 3000 V a 50 Hz. Voda se přiváděla ze zdrže zdymadla šesti otvory do bazénu a odtud pak přes česlice na turbiny. K uzavření každé turbinové kašny sloužila dvě stavidla poháněná elektromotory.

V druhé hydroelektrárně na Těšnově byly postaveny dvě turbiny se svislým hřídelem, každá na 11 500 l/min, a maximálním výkonem 287 HP při spádu 2,4 m a 47 ot./min. Výkon turbin přenášelo kuželové soukolí na předlohový hřídel, na němž byl uložen rotor generátoru a budiče. Turbiny byly chráněny česlicemi před turbinovými kašnami. K uzavření každé kašny sloužila dvě ručně obsluhovaná stavidla. Generátory měly po 240 kVA při 310 ot/min,50Hz a napětí 3 kV. Elektrický proud se odváděl dvěma kabely, jištěnými na obou koncích samočinnými vypínači na sběrnice VN těšnovské výrobny a odtud s proudem z Těšnova do společné sítě 3 kV. V roce 1929 byla těšnovská elektrárna zrušena.

Až do roku 1918 se budovala primární síť převážně jako kabelová o napětí 3x3 kV. Měla jednak napájecí síť VN s kabely 3x95 mm2 Cu, které byly vedeny většinou z elektrárny Holešovice do měníren, v menší míře pak do rozpínacích míst VN, takzvaných napáječů.

V rozvodně 3 kV elektrárny v Holešovicích byly tyto kabely jištěny na obou koncích samočinnými olejovými vypínači. Mechanismus ovládala proudová cívka přímého relé.
V rozpínacích bodech 3 kV, takzvaných napáječích, byla obdobná výzbroj. Z těchto rozpínacích stanic se dále vyváděla distribuční síť 3 kV kabely o průřezu 3x50 mm2 Cu. Kabely procházely distribučními stanicemi 3/0,1 kV. Rozvaděče VN transformačních stanic byla budovány takto:

- kabely 3 kV procházejí smyčkou, která je opatřena ručními odpojovači, umístěnými na mramorových deskách, s nimiž se manipuluje tak, že se vytrhne ruční odpojovač oboustranně a oblouk se zháší koženou čepicí;

- transformátor má svou vlastní 3 kV odbočku a je jištěn nevýkonnou trubkovou pojistkou s výměnnou odpovídající výkonu transformátoru, měděnou ”licinkou”. Tomuto systému rozvaděčů se říká Ganzův rozvod;

- sekundární napětí je zásadně 3x120 V z transformátoru 3/0,1 kV zpočátku bez přepínatelných VN odboček; po roce 1910 s přepínatelnými VN odbočkami;

- rozvaděč NN je řešen jako nástěnný. Trafa jsou jištěna stejně jako kabelové vývody odnímatelnými olověnými pojistkami na mramorových panelech. Později jsou tyto pojistky doplňovány jednopólovými odpojovači;

- rozvod NN tvoří převážně kabely, ale také i vrchní síť 3x120V. Kabelová síť je budována kabely o průřezu 3x16 až 50 mm2 Cu. Je stavěna jako síť paprskovitá a od počátku se sleduje zásada napájení této sítě ze dvou míst. Občanské objekty se napojují na tuto síť odbočkami typu T do litinových skříněk vyzbrojených trubkovými pojistkami.

V těsné blízkosti měníren zůstal naopak i nadále až do roku 1929 stejnosměrný rozvod o napětí 120 V (rozvod NN byl na Smíchově zaměněn za střídavou síť 0,4 kV až v roce 1929).
V důsledku bouřlivého rozvoje průmyslu je přebudován napájecí systém. Elektrárna v Holešovicích je vybavena novými trafy 22/3 kV o výkonu 5 MVA; je zřízena rozvodna 22 kV vybavená samočinnými olejovými maximálními vypínači 22 kV a je uvedeno do provozu první kabelové vedení mezi elektrárnou Holešovice a dnešním Náměstím republiky. Distribuční transformátory řady 25 a 50 kVA jsou doplněny novou řadou o vyšších výkonech 75, 100 a 125 kVA. Jistí se již NN olejovými maximálními vypínači.

Tímto způsobem byly do konce První světové války téměř plně elektrifikovány oblasti Starého a Nového Města, Malé Strany a Vyšehradu. Také samostatné obce Karlín, Libeň, Vinohrady a Vršovice měly vlastní distribuční síť 3/0,1 kV.

První světová válka zastavila růst spotřeby pražských odběratelů. Hned po vyhlášení války nastala v Holešovické elektrárně kritická situace. Během pěti dnů odešlo ze 174 zaměstnanců 86 na frontu, zbylých 88 zaměstnanců muselo pracovat 12 hodin denně. Byly potíže s palivem. Počátkem roku 1917 se spotřebovaly veškeré zásoby uhlí, takže 8. února 1917 zůstala pražská doprava bez dodávky elektrické energie.

Výroba elektrické energie zůstala po celá čtyři válečná léta na stejné výši, i když výroba v továrnách značně rozšířila své požadavky. To mělo za následek omezování elektrické energie v osvětlování ulic, úřadů a domácností. V době první Československé republiky se o zdárnou realizaci celoplošné elektrifikace zasloužil zákon č. 438 z 22. 7. 1919 o soustavné elektrifikaci a na jeho provedení se podílel a dohlížel Elektrotechnický svaz československý (ESČ).

Další odborná literatura:

PÁTEK, Jaroslav, KUBŮ, Eduard a kol. Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-716-X.

PAULINYI, Ákoš. Průmyslová revoluce: o původu moderní techniky. Praha: ISV, 2002. ISBN 80-85983-99-0.

MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003-2008. ISBN 80-7042-612-8.

MAYR, Elisabeth. Die Industrialisierung der böhmischen Länder: ein Vorzeigemodell der Habsburgermonarchie. München: GRIN, 2008. ISBN 978-3-640-46184-4.

GARCON, Anne-Françoise. L'imaginaire et la pensée technique: une approche historique, XVIe-XXe siècle. Paris: Classiques Garnier, 2012. ISBN 978-2-8124-0571-6.

KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první - třetí, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2002-2003. ISBN 80-7277-195-7. Díl druhý, Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). ISBN 80-7277-031-4. Díl třetí O přežití a o život (1936-1938). ISBN 80-7277-119-1.

HORSKÁ, Pavla, MAUR, Eduard, MUSIL, Jiří. Zrod velkoměsta: urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-409-3.

 

Pro zobrazení více informací je nutné se přihlásit.